Čtu od mých pěti let - čtu ráda, čtu hodně, čtu dlouho, čtu pořád. Jenže, teď je všechno jinak. Před rokem jsem absolvovala operaci šedého zákalu a nedopadlo to dobře. Nedá se s tím nic dělat, a tak čtu a píšu jen po chvilkách a raději krátké povídky.
Když čtu knihu o třech stech stranách dva měsíce, zapomenu jak to začínalo. Naštěstí moji oblíbení spisovatelé takové povídkové knížky také píší a tak se k nim vracím. Teď čtu od Františka Nepila "Ohlédnutí" a jednu jeho glosu z rozhlasového pořadu Dobré jitro chci tady přepsat (snad se to smí).
František Nepil: Nadávky
Tak jsem si udělal soupis invektiv, tedy nadávek, abychom si rozuměli, a mám jich v té naší štědré mateřštině asi tři stovky. Včetně výrazů nářečních a krajových. K svému překvapení jsem zjistil, že se jich z těch tří set v praxi využívá jen nepatrný zlomek a to samozřejmě těch nejtěžších kalibrů. A říkal jsem si, jak by bylo pěkné, kdyby se lidé pomlouvali a kdyby si nadávali mírněji, snesitelněji a šlechetněji. Vždyť náš rodný jazyk nám umožňuje použít urážek nebolavých, dobráckých až roztomilých, například trumbera, moula, bambula, ťulpas, ťunťa, pytlík, blůma, mrťafa, strejc, šantala, šlejška či matěj.
A když už by přece jen bylo zapotřebí zvýraznit nějaké povahové či morální rysy, mohla by na to úplně stačit slova jako ničema, obejda, dareba, halama, chachar, neřád či magor, ale to, co slýchám i při
kárání dětí - no "kárání"...
Tak nevím, nechte si to projít hlavou.
