Nedávno jsme s dlouholetou přítelkyní vzpomínaly na naše mládí a vzpomněly si na jednu legrační historku.
Když nám bylo asi šesnáct let, byly jsme obě na prázdninové brigádě v pionýrskím táboře v jižních Čechách. Já pracovala jako pionýrská vedoucí, měla jsem na starosti asi deset dětí kolem jedenácti let a moje přítelkyně pomáhala v kuchyni. Bylo to veselé, zábavné. Samy ještě skoro děti jsme se i s těmi mladšími docela vydováděly. Po večerce jsme si zase užívaly své "dospělosti", že můžeme být déle vzhůru a bavit se. Scházeli jsme se v kuchyni, kde se povídalo, něco dobrého se dalo sezobnout a ti starší i něco popili. Tábor byl stanový, u lesa a potřebné WC bylo několik desítek metrů vykopáno a ukryto chvojím v lese.
Jednou se naše povídání v kuchyni protáhlo skoro do půlnoci, kdy už byla hluboká černá noc, měsíc nesvítil. Než jsme šly spát, potřebovaly jsme navštívit i vzdálené WC. Vzaly jsme si velkou baterku a vydaly se na cestu. Jestli jste někdy šli s baterkou v temném lese, víte, že je to staršidelné samo o sobě, prože kromě kužele světla nevidíte nic a jste jako utopeni ve tmě. Každé zapraskání větvičky zní strašidelně.
Musím říci, že já se bála strašně, ale neřeka jsem své přítelkyni nic v domění, že ona se nebojí a je tak mou ochranitelkou. Nechtěla jsem ji svým strachem znejistit. Šly jsme hodnou chvíli, když v tom má kamarádka řekla: "Já se strašně bojím, bojíš se taky?" Já jen přisvědčila a obě jsme se daly na útěk zpět a raději si přičaply na okraji lesa, než tu cestu absolvovat ještě jednou. Dozvěděla jsem se pak od ní, že měla stejný úsudek jako já, myslela si, že když nic neříkám o strachu, tak se nebojím. Společně jsme se tomu již v bezpečí našeho stanu, zasmály.
