Takový klidný dům to byl. Obyvatelé se s úsměvem zdravili, dobře spolu vycházeli. Za téměř půlstoletí spolubydlení o sobě věděli první - poslední, v nouzi si pomáhali, prostě - idylka.
Pak se stalo něco nedobrého. Na jednom ze sousedních domů se objevily balkony. A bylo po klidu, neboť do domu se vplížila závist. Lidé se rozdělili na dva tábory. Jedni po balkonech toužili, druzí nikoliv. Boj byl opravdu tuhý. Po třech letech třenic k budování balkonů přece jen došlo.
Jsem konzervativec, tudíž jsem setrvávala v táboře odpůrců. Pak se mi zželelo mladých obyvatel bytu pode mnou, kteří po balkoně velmi toužili a ze svých pozic jsem ustoupila. To jsem netušila, jak svého rozhodnutí budu litovat, neboť oba manželé jsou vášniví kuřáci. Zadělala jsem si na problém.
Pominu všechny nepříjemnosti spojené se stavbou i fakt, že se měsíční náklady na bydlení zvedly - pro mě doživotně - o další pětisetkorunu. Balkon prostě je, nemá mě rád a já nemám ráda jeho. Vzájemná nevraživost se navenek projevuje tak, že já se snažím nový prostor upravit k obrazu svému. Nechala jsem opravit nedoléhající dveře, kluzký plechový schůdek nahradit schůdkem dlážděným. Kolem zábradlí jsem rozmístila truhlíky s červeně kvetoucími muškáty, vzpomínku to na dětství. Pro moje pohodlí přibyla polohovací křesla a stolek, aby bylo kam odložit knihu či servírovat pohoštění. Nesmím opomenout rozkládací sušák na prádlo, aby balkon netrpěl komplexem neužitečnosti. Předpokládala jsem, že bude s mojí péčí spokojen a bude se chovat adekvátně, tedy přívětivě. Velmi jsem se mýlila. Příměří bylo jen dočasné.
Přišel podzim. Pomalu se připlížily noční mrazíky. Muškáty jsem přestěhovala na vnitřní parapety oken do tepla. Stále pěkně kvetly. Sem tam se na bílém parapetu objevovaly drobounké černé kuličky. Asi semínka z odkvétajících květů, pomyslela jsem si a z parapetu je pečlivě odklízela. Odkvetlé květy jsem ostříhala, avšak černá zrníčka padala dál. Asi se zachytila na listech, říkám si. Pochybnosti se mě zmocnily, když údajná zrníčka začala zvětšovat svůj objem. Podezřele se podobala myším bobkům. To už mě začal popadat děs. Myš v paneláku? V šestém podlaží? Toť věc nemožná! Představa myši pobíhajícív noční tmě po mé peřině či dokonce fuj - mojí ruce, mě vyděsila natolik, že mě začaly pronásledovat i sluchové halucinace. I přes tinitus jsem slyšela zvuky myšího hryzání a šmejdění. Takhle to dál nejde, vždyť bych se z toho mohla docela zbláznit. Pustím se do pátrání jako slečna Marplová. To by v tom byl čert, abych záhadu nerozluštila!
Vyzbrojena lupou prohlížím bobky. S mírným odporem je promnu v prstech, jsou měkké. Myší nebudou. Myšky nedodržují pitný režim, kakají bobky tvrdé. Nepřítel bude jiného rodu. Ale jakého? Aby to nakonec nebyl mimozemšťan. Strašlivá představa! Neznámý tvor se přes den ukrývá. Daleko nebude, mimo parapet se bobky nevyskytují. Z nejblíže stojícího květináče vyndám rostlinu, oklepu z kořenů hlínu, ale nic nepatřičného nezjistím. Jen některé listy jsou okousané. Kytku zasadím do nové hlíny a vrátím na okno. Musím pátrat dál. Sousední muškát má také okousané listy. Vyndám květináč z ozdobného obalu a fujtajbl - to jsem se lekla! Na dně leží reklama na pneumatiku Barum, jen barvou se liší. Zelená, do spirály stočená, vykrmená housenka!
Je mi to jasné. Poťouchlý balkon si ze mě prostě vystřelil. Zneužil motýla, aby mě vyděsil. Jen počkej, balkone! Je po příměří! Sice jsem ti slíbila na jaře novou markýzu, ale za tu svoji zlomyslnost si ji nezasloužíš. Můžeš si o ní nechat zdát!
| Co jste zajímavého zažili v letošním roce? Byli jste svědky nějaké vtipné příhody? Prožili jste nějaké osudové setkání či situaci? Popište váš nejsilnější zážitek roku 2014 formou příběhu či jiného literárního útvaru. Autor nejlepšího soutěžního příspěvku získá mobilní telefon. Více informací najdete zde. |
