Měli jsme sbaleno! Do Moskviče 408/I se toho vešlo hodně. Stan, čtyři spacáky, vak s nafukovací kanoí včetně pádel a nezbytné oblečení hlavně pro dva předpubertální kluky. Navíc také několik konzerv s jídlem, které doma připravila moje pečlivá žena. Po pár hodinách jízdy jsme zastavili u říčky Otavy kousek pod Čeňkovou pilou a vyhlédli si místo ke stanování na ostrově, který byl z jedné strany obtékán hlavním proudem řeky a na druhé straně tekl potůček, přemostěný lávkou pro pěší, ale i vedlejší brod pro auta se dal přejít, aniž by si člověk nabral vodu do bot.
Stan jsme postavili na zvýšeném břehu u hlavního ramene Otavy a na trochu nižším místě u řeky rozložili ohniště. Do vody jsme v síťovce uložili máminy konzervy s gulášem, roštěnou a dalšími dobrotami a samozřejmě také několik lahviček pivka. Následující den bylo nádherné počasí a ostrůvek se zaplnil stany i přívěsy. My jsme nelenili a sjížděli jsme Otavu podél ostrůvku na nafouknuté kanoii. Po čase kluci jezdili sami, jen měli na lodi přivázanou prádelní šňůru, kterou mi vždy na konci svého sjezdu hodili a já jsem je přitáhl ke břehu, neboť by silný proud sami pádly nezvládli. Voda sice neměla žádnou příjemnou teplotu, ale nám to nevadilo a řádili jsme skoro celý den.
Večer se obloha zatáhla a od táboráku do stanu nás vyhnal drobný déšť. Ráno po probuzení jsme s otevřenou pusou zírali, jak se zbytky našeho táboráku pohupují na Otavě. Noční déšť zvedl vodu v řece asi o půl metru a vše, co bylo na té nižší části břehu, plavalo ve vodě. Pršet sice přestávalo, ale počasí k žádnému dovádění ve vodě nelákalo. Otava trochu klesla, a tak jsem zkusil vytáhnout síťovku s našimi poklady z řeky. Lehl jsem si přitom na igelitový pytel, abych se přece od mokré trávy nezamáčel. Dopadlo to jak mělo a já síťovku nenašel (Dobrou chuť, rybičky!), ale zato jsem i s pytlem po mokré trávě sjel do vody!
Odpoledne na procházce zase přišly ke cti pláštěnky a večer, když jsme zalézali do stanu, tak byla Otava opět na svém ranním stavu. O půlnoci náš starší syn zjistil, že voda dále stoupá a dosahuje už téměř k tomu zvýšenému břehu, na kterém jsme měli postavený stan. Začali jsme tedy rychle balit vše, co bylo ve stanu a bez ladu a skladu to naházeli do auta. Mezi tím jsem zjistil, že i koryto toho potůčku na druhé straně ostrova je plné až po okraj a autem projet brodem bude velmi riskantní. Přesto jsem byl odhodlán to zkusit. Než jsem se ale vrátil k autu, tak už byla jediná cesta ke brodu ucpána auty ostatních táborníků a my jsme s Moskvičem zůstali stát jen kousek od našeho tábořiště. Časem jsme zjistili, že jsme asi jediní, kdo mohou z auta vystoupit na pevnou zem. Ostatní osádky aut takové štěstí neměly a musely vystupovat rovnou do vody, nebo jim dokonce řeka Otava protékala přímo autem.
Ještě dnes vzpomínám s úctou na práci tehdejších místních hasičů, kteří o půlnoci budili celý tábor a potom až do večera makali, aby sestavili jakýsi dřevěný ponton, po kterém jedno auto za druhým vytahovali z ostrova. My jsme byli jedni z posledních, takže jsme se vrátili domů až o půlnoci, sice trochu mokří, ale v plném počtu a ve zdraví.
