Jako počestný občan České republiky jsem se chystal vyměnit občanský průkaz s dobíhající platností. Nečekal jsem nic dobrého ani pohodového, netušil však…Nakonec jsem se trefil do úředních hodin. Po odebrání pořadového lístku jsem se usadil mezi podivná individua pražské periférie. Měl jsem trému a potily se mi ruce.
Na vyzvání jsem vstoupil do kanceláře. Za neprůstřelným sklem seděl starý, ale noblesní státní úředník, vzorně oblečený. Mohl jsem usednout. Ze skoro už propadající občanky pečlivě opsal mé rodné číslo. To mi bylo přiděleno až po válce, v roce 1958. Řádně mi bylo zapsáno na zadní stranu německo-českého rodného listu z února 1945. Hitlerova válka se chýlila ke konci, skončila ale až v květnu 1945. Úředník mě sedícího vyfotografoval, zatím prý ještě nechce otisky prstů ani foto zornice oka. To prý až později. Provedení úředního úkonu končilo mou kontrolou počítačového protokolu. Zděsil jsem se. Zastavilo se mi srdce i krevní oběh. Zsinal jsem…
Pod mou fotografií stálo jméno: Hans Vogeltanz, narozen v Reichenberku (dnešním Liberci).
Nenacházel jsem slov! Rovnou jsem mu počítačový paskvil podal zpět, se slovy: To přeci nejsem já! To je někdo jiný! I on se zděsil. Poníženě se omlouval, musel prý by mě později osobně navštívit, předvolat a chybu napravit. Nakonec jsme se domluvili a uvěřil mi, že se jmenuji Miloš Nekvasil a narodil se v ten den v Praze. Vytvořil nový formulář, ten jsem ochotně podepsal svým českým jménem (stejným od roku 1945). Rozešli jsme se přátelsky a podali si ruce .Později vyzvednutá občanka už byla „eňo ňuňo“, jsem s ní v mých 70-ti letech naprosto spokojený.
Je pochopitelné, že v předválečných, válečných a poválečných letech ještě nebyly počítače. Děti se rodily nezávisle, v různých městech a místech. Lokální přehled míval třeba jen náboženský hodnostář, možná matrikář. Rodná čísla neexistovala. Počítače měla bohatší ministerstva, asi až od 80. let. Že si tak dlouho nikdo nevšiml (třeba IP skvěle placení), že mnoho obyvatel ČR má stejné rodné číslo? Nejlepší řešení je „samovyhnívající“ taktika – počkat, až vymřeme.
