Můj nejhorší zážitek se stal v nemocnici u postele mé maminky. Byla v komatu po mozkové příhodě a každý den jsem u ní byla, povídala jí, hladila,.....a čekala, že se probudí a bude zase mezi námi.
Jednoho dne vešel do pokoje muž o něco starší než já a přistoupil pomalu k posteli mé maminky. Koukal upřeně na ni a já jsem nechápala. Najednou pronesl: "Špatné je to s maminkou". Já jsem jen pokrčila rameny a v duchu si říkala, proč se tak na ni kouká a proč se vůbec ptá? Po chvíli dodal: "Co to má za hadičky"? Stroze jsem odpověděla a zeptala se, proč ho to zajímá. Odpověď mě šokovala: "Vždyť je to má matka".
"To snad ne, to je moje maminka", odpověděla jsem mu já. Držely jsme se s maminkou za ruce, ale to mu vůbec nevadilo. Znovu zazněla věta: "To je moje maminka ", já opět oponovala a on znovu. Bylo to, jak když se děti na písku hádají o bábovičku.
"Není vaše maminka na vedlejší posteli?", řekla jsem mu. Pootočil se, koukl a řekl: "Ne, tohle je má máma". Nevěděla jsem, zda mám brečet nebo se smát nad bláznem, co stojí vedle.
Najednou mě napadlo: "Jestli je tohle vaše máma, tak vy byste musel být můj bratr, a já si nevzpomínám, že bych měla staršího bráchu" .To ho zarazilo, chvíli mlčel, pak koukl vedle na postel a znovu řekl: "Tohle je má matka". To už jsem nevydržela a se slzami v očích ho poslala na sesternu se zeptat, kde leží jeho máma. Chvíli váhal, ale pak šel. Nechal pootevřené dveře a sesterna byla vedle. Slyšela jsem, jak mu sestra říká, že na druhé posteli. Byla to opravdu ta vedlejší paní, kterou její vlastní syn nepoznal.
Myslela jsem, že už se nevrátí, ale mýlila jsem se. Přišel, omluvil se, koukl z dálky od dveří na svou maminku a dodal: "Zítra pošlu manželku".
Více jsem nikoho u vedlejší postele neviděla, ale i já jsem přišla navštívit svou milou, hodnou, skutečnou maminku už jen čtyřikrát. Odešla. A je nám po ní hodně smutno.
