V pražské hromadné dopravě se zase něco přihodilo, v obvyklém hrobovém mlčení se ten den dokonce promluvilo ústy (ne obvyklým skřehotáním do mobilu).
Na jedné straně seděl starý holohlavý muž, latiník, proti němu si sedla jeptiška. Muž se na jeptišku dlouze a pohrdavě díval, jsme misijní území. Ona hleděla do dálky, bez jakéhokoli projevu.
On to nevydržel a oslovil ji několika latinskými citáty, a aby to hned přeložila. Okamžitě a bezchybně mu je přeložila.
Pomalu si asi začal měnit názor na katolickou církev. Vstal a představil se jí celým jménem, ne jako teď, po amerikánsku jenom křestním jménem.
Vstal, a požádal ji o její jméno. I ona vstala a řekla, sestra Anastázie, z Katolického gymnázia v Kroměříži. Podali si ruce a snad úplně vyrovnáni se rozešli.
