Rok 1968 byl pro mě dost zajímavý. Jaro se ukázalo už v únoru, ale zima si svou vládu vybrala až v březnu a ne-li i v dubnu. To už si přesně nepamatuji. Ale co si pamatuji? Zjistila jsem, že v hospodě prodává mladý, hezký kluk. A jak to tak bývá, začalo to mezi námi jiskřit a nová láska byla na světě.
Vídali jsme se převážně v žitkovské hospodě, kam jsem po příjezdu z Kroměříže, nebo v neděli při odjezdu zpět, obyčejně zašla na sodovku. To se prodávala žlutá a červená – ta se jmenovala Rubín a prodávala se v patentních láhvích s bílým keramickým vrškem a hnědým gumovým těsněním. Jenže já jsem šla koupit sodovku a odnášela jsem si většinou i čokoládu a ne jednu! A nezůstalo jen u zamilovaných pohledů.
Po čase si onen mládenec zajistil zástup za pultem a seběhl někdy i do Dolin. A když jsem občas na chvílku zmizela z domu, začalo to být podezřelé mamince a přicházely zákazy, a já musela být doma. Tak se schůzky domlouvaly různě. Telefony ani mobily nebyly. Ale byli dobří kamarádi, kteří byli ochotni zajet třeba na motorce k nám a klidně mně oslovit i na poli při práci. Jednou při žních, když mi bylo sdělováno kdy a kam se mám dostavit na rande, jistý hoch mi nenápadně položil pod hrst obilí pozornost od mého chlapce a odjel. Nikdo si ničeho nevšimnul.
Posečené obilí se odebíralo kosákem a pokládalo na povřísla, vždy dvě takzvané hrsti a nechávalo se ještě volně položené na zemi. Až po ukončení sečení jsme se všichni vrhli na vázání a odnášení snopů do řady, aby byly po ruce při stavění panáků. Když teta při přenášení hodila jedním snopem, ozval se divný zvuk. Nazvedla snop a jaké bylo její překvapení? K obilí byla povříslem přivázaná velká bomboniera. No jo, ale tím jsem měla po rande a byla jsem ostře sledovaná. Přesto jsem nějakým způsobem utekla, ale ne maminčiné pozornosti. Vzala si na pomoc koště, které vyráběl dědeček z březového proutí a šla mi naproti. Když jem ji zpozorovala, samozřejmě jsem utekla. Ale nevím, jak dopadl můj protějšek.
Ještě jsme se několikrát tajně viděli. Naposled mně doprovázel k vlaku, když jsem odjížděla se sestřenkou do Německa. Když jsme se při loučení líbali, tak na nás jedna paní křičela, co si to dovolujeme na veřejnosti! To by měla vidět dnešní mladé páry! Po několika letech onen mladý muž pracoval v Bojkovicích, kde se setkal s mým manželem. Při otázce odkud manžel je, podotkl, že v té vesnici bydlím i já. A můj muž na to odpověděl, že mně zná, že svého manžela i biji, že nemusí litovat, že to tak dopadlo. Načež dostal odpověď, že jsem po své matce, prý byla taky taková.
No jo, geny se nezapřou!
