Už dopoledne se hlásila o svůj příděl nabití baterie v mobilu. Jedním okem jsem to zaregistrovala a pak se věnovala jiným věcem a pochůzkám s tím, že až se vrátím domů, baterii dám nabít. Od tohoto úmyslu mě ale odvedly jiné události, takže jsem na to zapomněla.
Večer jsem jako obvykle prohlížela své nové mailové zprávy, odpovídala na ně a psala si s přáteli. Vzhledem k tomu, že chodím později spát a mí známí a přátelé to ví, tak mi už v pozdější večerní hodině volal můj synovec na mobil a mimo jiné mi chtěl říct, že by pro mě měl nějaké návrhy k návštěvě divadla, kina apod. a také mne chtěl pozlobit s dlouhými procházkami při této příležitosti. Nemám nic proti procházkám, ale jsem starší paní, které již doporučila paní doktorka, že musím chodit tak, jak se sluší na můj věk, tj. pomalu, protože mám potíže s dechem. Chtěla jsem mu tedy odpovědět, že už teď je mi špatně z té představy dlouhé procházky, jenže… stačila jsem jen říct, že je mi špatně…a pak mobil vypověděl službu a ztichnul.
Překvapeně jsem se dívala na černou obrazovku mobilu a uvědomila si, že baterie už totálně vypověděla službu po dopoledním upozornění. Zapojila jsem mobil na dobíjení a věnovala jsem se dál internetu, když mě po pár minutách vyrušil domovní telefon. Bylo mi hned divné, kdo že by mě tak pozdě chtěl navštívit? Po oznámení jsem uslyšela dotaz na moje jméno a vzápětí ujištění že pro mě přijela záchranná služba. Záchranná služba? A proč?
Protože prý můj synovec slyšel, že mi je špatně a zavolal na dispečink v domnění, že jsem asi po posledních slovech upadla do bezvědomí a tudíž nemohu odpovídat a mobil je hluchý. Po těchto slovech mi došlo, jaké náhody sehrály v tomhle případě roli. Vysvětlovala jsem záchranáři, že je to jen věcí náhody, že se v nevhodnou dobu odpojil mobil. Ten mi ale odpověděl, že mobil přece funguje nějakou dobu i po vybití. Marně jsem vysvětlovala, že můj mobil je černý a na nic nereaguje a že mi nic není. Patrně si myslel, že jsem při svém věku již těžko chápavá, a tak se rozhodl, že ke mně dojde a ukáže mi, že mobil bude fungovat, protože žádali, abych hned synovci zavolala a ten na dispečinku záchranu odvolal. Nemohou prý odjet a musí mě vidět!
Řekla jsem jim, ať se na mě tedy přijdou podívat, že bydlím v 5. patře bez výtahu a schody rozhodně nepůjdu. S tím souhlasili – jenže ouha, dveře nereagovaly, byly dole zamčené. Po poradě mi navrhli, abych vykoukla z okna a oni mě viděli, jenže ani to by nepomohlo. Vyklonit z okna se sice mohu, ale okna nejsou do ulice, jsou na druhé straně, kde je tma, takže by mě ani neviděli. Slyšela jsem, jak se dole záchranáři dohadují, protože jeden kolega už tohle dohadování nemohl vydržet, šel k telefonu a řekl: „No tuším, že vám nic není, tak až to bude možné, hned synovci zavolejte a my to na dispečinku také zrušíme.“
V ten okamžik jsem si vzpomněla, že mi ještě pár dní bude fungovat druhá pevná linka. Po této zprávě byli záchranáři také zralí na první pomoc... Ale proč? Rozumíte tomu?
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
