Ve svém mládí jsem se hodně toulal po Slovensku úžasnou, divokou přírodou. Nejvíc se skautským oddílem. Tenkrát jsme se ovšem z politických důvodů museli jmenovat pionýrský turistický oddíl. Ale název nebyl rozhodující. Práce s mládeží se nesla ve skautském stylu. Když jsem v oddíle jako vlče začínal, byl skautský. Později, už jako rádce, (po pionýrsku instruktor), jsem se často po slovenských hvozdech toulal chvílemi rád sám.
Jednoho dne už slunce zapadalo, když jsem vystoupal na malou náhorní planinu. Začal jsem hledat místo, kde bych rozložil spacák a složil hlavu. Šel jsem po polní cestě. Nalevo byla louka. Ta, díky tomu, že se nacházela na kopci, končila horizontem. Napravo byl vysoký, řídký jehličnatý les. Mezi cestou a lesem rostl pás jakéhosi křoví. Pod jeho větvemi se mi to jevilo jako vhodné místo na přespání. Tak jsem zabočil několik kroků doprava, vybalil z batohu spacák a další věci, co člověk na spaní potřebuje. Zachumlaný do spacáku jsem hleděl na světlejší oblohu nad horizontem už úplně černé louky.
Oči už se málem začaly zavírat.
A pak najednou je po usínání.
Na černém rovném horizontu louky vidím jakýsi oblý kopeček. Ten tam před chvílí přece nebyl. Zírám do šera. Co to je? Za pár chvil je to větší. Nevím přesně, jak je to daleko. Těžko se odhaduje velikost. Ale je to evidentně větší a větší. Stoupá to nad obzor. Na pozadí světlejšího nebe to vypadá jak vycházející černé slunce. Už to přestává být polokoule a dostává to tvar koule.
Je to větší a větší.
Proboha, ono se to ke mně blíží!!!
Ta tmavá koule nejen, že se ke mně blíží, ale ještě svítí. Opravdu. Uprostřed té koule se zvolna rozsvěcuje malé červené světlo a opět zhasíná. A po chvíli zase. Rozsvěcí se a zase zvolna pohasíná. Tak tohle už mi opravdu hlava nebere.
Unikátní úkaz. Mozek je zmaten. Mám si zachránit život útěkem? Nebo co?
Opravdu nevím, co správně udělat v takové situaci. Tak jsem jen ležel a civěl.
No, nebudu už napínat. .
Když se úkaz přiblížil ke mně na několik metrů, záhada se vysvětlila.
Nic z vesmíru, ani ze světa oblud, příšer či duchů.
Byl to dědek, který na zádech v plachtě nesl obrovskou kouli sena. A záhadné červené světlo? To byla jeho fajfka. Červeně žhnula, když z ní potáhl.
Když ten člověk došel na cestu a zamířil ke vsi, jeho silueta i s nohama a se senem na zádech z boku už nevypadala nijak záhadně.
Věřte tomu, že chvíli trvalo, než se mi tep vrátil do normálu, a že je to zážitek, na který se zapomenout nedá.
A byl to jen dědek se senem a fajfkou.
