Přijíždí můj tříletý vnouček Kubíček. Zítra, to je v neděli, jdeme do Divadla loutek. Dávají Perníkovou chaloupku. Poznamenaná školstvím a tím, co nepoučené děti dovedou v divadle vyvádět, vypravuji pohádku předpremíérově na dobrou noc.
Ležíme vedle sebe ve tmě a držíme se za ruce. Příběh se odvíjí, Kubíček ani nedutá. V kritickém bodě, to když se ježibaba chystá děti upéct, začínám pochybovat. Je to fakt pohádka na "dobrou noc"? Je to v ů b e c pohádka?
Nicméně se z toho nějak vymotám, vše šťastně končí "u maminky a tatínka" a Kuba přes to všechno usíná.
Svátečně naladěni vyrážíme do divadla. "Perníkovou" dnes dávají ve vedlejším sále. Jsou to dlouhé lavičky v 6 řadách nad sebou. Vybíráme tu nejvyšší, v bezpečné vzdálenosti od jeviště. Loutkové divadlo je pojato moderně. Hrají dospěláci a občas uchopí do ruky dvě loutky - Jeníčka a Mařenku. Filmová projekce nás nešetří. Nálada v lese i v sále je strašidelná. Ježibaba je v životní velikosti. Skřehotá děsivým hlasem a přikládá do velikých kamen opravdové špalky dřeva. Zuby drkotá nejen Jeník s Mařenkou. Jednu holčičku s pláčem odvádějí ze sálu. Kubík se ke mně tulí, ale statečně třeští oči na tu "pohádku".
Konečně je konec. I pro mě dosti silný zážitek. Mít tři roky, museli by mě s pláčem vyvést. Ale Kubík je chlap. Na otázku, jestli se bál, odpoví Ne a dodá Tlochu.
Tak, perníkovou můžeme odfajfkovat, říkám si. Ne tak Kubík. Vyžaduje opakování na dobrou noc. Strašidelný příběh o krvelačné ježibabě se mi už nezdá tak hrůzostrašný. Přemáhá mě spánek a pletou se mi slova. Kubíček sladce usíná.
Pohádka s ježibabou vstupuje do našeho života. Nemá konkurenci, zato má mnoho interpretací. V průběhu dalších dnů dostává podobu hororu, kterýmž po pravdě řečeno je. Kubík, alias úžasně strašlivá ježibaba, skřehotavě vyhrožuje sežráním babičce, tudíž Mařence a Jeníčkovi v jedné osobě. Planou mu oči a vlní se hrůzostrašně pod plédem.
V komedii na totéž téma je ježibaba alternována. Hrůzu nahánějící ztvárňuje Kubík, do pece je nemilosrdně přiložena babička.
Vstáváme a leháme s perníkovou chaloupkou. Na "dobrou" vypravuje babička, ráno probouzí svou zkrácenou verzí babičku Kubík.
Na programu je melodram. Ježibaba kraluje na nejspodnějších tónech klávesnice. V podání Kubíkově nahání hrůzu. Na opačném konci klávesnice naříkají tenounkými hlásky děti - babička. Uprostřed, v základní tónině C dur, nezúčastněně improvizuje "první" klavírista, dvouletý Viktor, Kubíčkův bratránek.
Perníková chaloupka se stala neoddělitelnou součástí našeho života. Perník stále není doloupán, ježibaba znovu a znovu trénuje děti, jak na lopatu, a ty ji vždy úspěšně obalamutí.
Po týdnu společného pobytu nás vlak odváží k Brnu. Kamarádka ježibaba se usadila na stránky pohádkové knížky a doprovází Kubíka domů.
Jsem zvědavá,s jakou verzí přijede vnouček příště.Už na ní "pracuje".
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
