Patří ke slušnosti Čechů alespoň jednou za život navštívit bájnou horu Blaník. Je vysoká jenom 625 metrů a leží nedaleko od mého víkendového letního sídla ve Hnojákově. Plánovali jsme ten výlet se sestřenicí už několik let, její matka pocházela také z těchto končin. Na letošní svátek svatého Václava se nám to konečně podařilo.
Ona přijela železnicí ze severu republiky do středních Čech. Jízda dvěma vlaky z Lovosic do Benešova jí trvala současnými vlaky ani ne dvě hodiny. Tam v Benešově už jsem ji čekal s mým autem řečeným Růža. Byl nádherný zářijový den, a tak jsme jeli směrem přímo k Louňovicím pod Blaníkem.
Před plánovaným výstupem jsme se posilnili výborným obědem ve věhlasné restauraci v obci Kondrac. Svíčková tam byla výborná, obsluha vzorná a cena přiměřená.
K městysu Louňovice nám zbývalo už jen pár kilometrů. Pod Blaníkem bylo prostorné parkoviště, s vlídnou obsluhou. Dozvěděli jsme se výhody tras obou přístupových stezek. Velmi suchou stezku lemovaly pro mne odpuzující tabule zakazující kouření v lese. Asi tam řádil nekuřácký ministr zdravotnictví. Měl bych asi do Blanického lesa poslat výborné kuřivo vyrábějící firmy Philip Morris, aby v něm vyvěsila lákavější reklamy na jejich cigarety.
Cesta k rozhledně nahoře byla lemována poučnými tabulemi. Při počítání textu se zklidnil dech i tep.
Na vrcholu kopce nás uvítala meziválečná dřevěná rozhledna. Také byla zohyzděna nápisem zákaz kouření, a to ve všech patrech! V ní i před ní posedávali mladší turisté, v poslední den tehdejší "prohibice" jen tiše, tlumeně a smutně popíjeli jen ty bezmetanolové nápoje.
Na vrcholu rozhledny byl nádherný výhled na kraj, vysílač Cukrák ale nebyl vidět.
Kdykoliv já někam přijdu, vždy tam dojde k nějakému neštěstí. Tentokrát k tomu došlo až při našem sestupu do Louňovic. Po nás tam přijeli na vrchol Blaníku na horských kolech cyklisté. V poslední den prohibice se ve věžní restauraci silně zpili. Pak jeli na kolech terénem dolů. Jeden z nich se strašně pomlátil! Jejich mobily Blaníkem jen řinčely, domlouvali se, kdo snese dolů jeho rozbité kolo a kdo pomláceného opilého a zkrvaveného cyklistu snese do údolí. Dole už na ně čekala sanitka.
Cesta zpět autem k železnici už nebyla ničím zajímavá. Začalo pršet, ale to nám ve voze vůbec nevadilo. Zastavili jsme se na chvíli v mém letním hnojákovském sídle, pojedli kačenu, štrúdl a mé zahradní ovoce. Pak jsem odvezl sestřenici k vlaku a vrátil se do chaty. Udělal jsem si bilanci výletu. Sto kilometrů-benzín za 250 korun, obědy 150, parkoviště 30, vstupné na rozhlednu 40, pivo 25, kávička 20 korun, ani ta pětistovka nestačila! Nelitovali jsme a vypravíme se zase i na jiný kopec v Čechách.
