Se sestrou jsme se rozhodly opustit Prahu, koupit si barák a trávit v něm co možná nejvíce času. Syn prohlásil: „Dávám ti týden, víc tam nevydržíš.“ Neteř se na nás dívala se soucitem, že s přibývajícím věkem opouštíme ideály i Prahu.
Nicméně bylo rozhodnuto a začalo dobrodružství. Chalupa neměla WC, ani studnu. Navíc kamenina. My dvě odrostlé na Vinohradech u Riegrových sadů, příroda pro nás znamenala opuštěnou vrbu u vypuštěného rybníčku, kde jsme si jako děti hrály míčové hry. Teď hurá do přírody. A ještě k tomu s rozhodnutím, že chalupu dáme dohromady.
První věc, a ta pro nás byla nevyhnutelná, byl septik. Řemeslník přijel v červnu s bagrem, vyhloubil jámu a už jsme ho 2 měsíce neviděly. Trpělivost je ctností oslů, jak tvrdí Stefan Zweig, a jelikož mám podobný názor, tak jsme řemeslníkovi v srpnu vzkázaly, ať už k nám raději nechodí. Další řemeslník pokračoval v načaté práci, a když bylo vše hotovo, další řemeslník přejel roury, odpad sice unikal, ale jinam, než měl. Práce mohla začít nanovo.
Chalupa byla mokrá, a tak jsme se rozhodly kolem baráčku vykopat strouhu. Pan zedník, co přišel se svým kumpánem, se podíval do míst, kde by měl vrtačkou vrtat, pak na své „zlaté“ ruce, obě si políbil a prohlásil: „Kdepak, tyhle ručičky takovou hrubou práci dělat nebudou“ a zmizel rychlostí blesku, jen abychom ho náhodou nepřemluvily.
Na zimu jsme sháněly kominíka, aby vyčistil komín. Kominík přišel se vším všudy, s veškerým nářadím, s živnostenským listem a oznámením, že je vdovec, aby mi trklo, že hledá ženu. A že to myslí vážně, tak přišel podruhé nečekaně ve 12 h, aby se přesvědčil, zda jsem pro něj ta vhodná ženuška, která bude pečovat o jeho blaho. Láska procházela jeho žaludkem. Vyčistil, co mohl, a já s čistým svědomím ho vyprovodila ze vrat.
Kolem domku jsme potřebovaly opravit taras a postavit znovu spadlé kameny. Přijeli dva kameníci, a to v pohřebním voze, jelikož jeden z nich byl též majitelem pohřební služby, aby nám dali najevo, že všechno tady na světě je pomíjivé.
Dalšího řemeslníka z vesnice napadlo, že ženy bez muže je jen půl, že těžko je člověku samotnému, hlavně jemu, a nepokrytě mi dával najevo, ať neváhám. Kdo v lásce váhá, nakonec vždycky prohrává.
Jenže to nás nezná. Na prohru jsme nemyslely tenkrát ani teď. Už tomu v červnu bude 9 let, co tady bydlíme. Syn i neteř žijí dávno sami, lítají po světě s přesvědčením, jak bohatý život mají jen oni. A není možné, že by to bylo naopak?
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
