Hodina končí, mrknu se na svůj rozvrh. Aha, přecházím z prvního do čtvrtého ročníku až v podkroví a musím si ještě skočit do kabinetu pro předlohy. A taky se mi chce čůrat, tak abych si pospíšil. Na chodbě mě osloví jakási maminka, jestli je to už s jejím synkem lepší. To vyřídíme v pohodě a pokračuji směrem k WC. Jeden student mě zastaví s omluvou, že dnes nemůže odevzdat výkres, v noci jim nešel elektrický proud. Další studentka mi vypráví něco o tom, že by chtěla jiné zadání ročníkového projektu - tak dobře, ale až v hodině. Pak řeším s panem školníkem stížnosti uklízeček na nepřezouvání mých studentů. Potkám zástupkyni ředitele - měl bych něco "strašně důležitého" doplnit v třídní knize. A najednou už zvoní konec přestávky. Zamířím tedy do třídy bez pomůcek, pro ty pak mohu poslat studenta. Jenže, až když rozjedu hodinu, zjistím, že se mi chtělo čůrat a už je to tady zpátky. Ách jó...
Ale to jsem na tom dnes pořád ještě dobře. Nezapomněl jsem pozdravit kolegyni Zdenu M., kterou jsem míjel. Už jsem se tím jednou prohřešil a pak na mě dlouho nemluvila. Důvod jsem se od ní dozvěděl až při oslavě MDŽ, moji omluvu přijala. Prostě jsem ji tenkrát, zahloubán do svých myšlenek, nezaregistroval. Naopak se mi často stávalo, že jsme se s kolegy na chodbě školy pozdravili třeba pětkrát za den. Ještě si ale neklepu na dveře vlastního kabinetu, záchodu anebo třídy (kam jdu učit). I to se učitelům občas stává.
Ke kuriózní příhodě se nám přiznali naši dva kolegové. Vojta K. kráčel po chodbě a uslyšel z kabinetu bouchání na dveře.
Tak zareagoval: "Co se děje?"
Honza P. na to zevnitř: "Já jsem tu zamčenej, vysvoboď mě!
"Ale jak? Klíče ve dveřích zvenku nejsou".
"Tak počkej, otevři okno na chodbě a já Ti je hodím z kabinetu".
Musím vysvětlit, že náš kabinet byl situován v samostatném křídle budovy kolmo na chodbu a okna byla blízko sebe. A tak se i stalo. Klíče z okna do okna a Honza byl vysvobozen. Pak ale Vojta povídá: " A proč jsi si vlastně neodemknul sám zevnitř"? Dobrá otázka, jenom přišla pozdě.
Jednu dobu jsem bydlel nedaleko školy. Měl jsem ve zvyku při cestě do práce vzít sebou odpadkový koš, vysypat ho do popelnice, zaparkovat ho za domovními dveřmi a pokračovat do školy. Stalo se mi, že jsem s tím košem plným fuj fuj odpadků šel dál, až u vchodu do školy jsem zaregistroval divné pohledy studentů. No, co se dalo dělat? Přece si nepoklepu na čelo a nepůjdu zpět! Prošel jsem s těmi odpadky hrdě až do kabinetu a po zazvonění to teprve šel vysypat.
Ještě trapnější příhoda. Je také o házení klíčů. Můj dálkový student potřeboval konzultovat a vyhledal mě o víkendu doma. Zazvonil u vchodu do domu, já se podíval z okna vysoko nad chodníkem a řekl mu: "Malý moment, hodím Vám klíče a pojďte nahoru". Tak jsem chvíli hledal klíče a pak šel k oknu, abych mu je hodil. Jenže jsem v tom okamžiku měl v druhé ruce otevřenou hořčici a ruce jsem si spletl. Ten student, chudák, se ji navíc pokoušel chytit. Výsledek si dokážete představit... Tak jsme se neformálně spřátelili a naše kamarádství trvá dodnes.
Nejsem v tom zdaleka sám, jak patrno. Můj milý kolega Honza L. se mi také svěřil s roztomilou příhodou. Většinou jezdil do školy autem. Když šel jednou výjimečně pěšky, přistihl se při tom, že bezděčně pohlédl vlevo a nahoru - jakoby do zpětných zrcátek. Asi jestli může jiného chodce na chodníku před sebou předejít...
A když jsem u auta, přidám ještě jednu vzpomínku na toto téma. Kolona aut stála už asi půl hodiny. Řidiči postupně vylézali a šli se podívat, co se stalo. Já také. Ale už se to začalo hýbat. Vracel jsem se ke svému vozu a spatřil jsem přímo před sebou řidiče, který nasedl do šedého embéčka, rozjel se a vzadu začaly ječet dvě ženské. Zastavil, dámám se omluvil a šel hledat jiné šedé embéčko. Tak mě napadlo - asi také učitel...
To se opravdu nestalo mně, přísahám! (Já jsem totiž v té době jezdil červeným žigulíkem).
A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Má otázka zní: "Není kantorská roztržitost nemocí z povolání?" Obávám se, že pro zdravotní pojišťovny tomu tak není, její následky totiž mohou být i závažnější a trvalé - pro pojišťovny finančně náročné. Uvedu Vám takový příklad z vlastního života, ale i dobrou radu psychologů ve svém následujícím - soutěžním článku pod názvem "Roztržitostí ke zlosti i k radosti". A naopak se těším, že se někdo připojí svými vlastními zážitky ze školy k tomuto tématu - ať již z pohledu před nebo za katedrou.
| Umíte si udělat legraci nejen z ostatních, ale také sami ze sebe? Dokážete vymyslet a popsat veselý příběh? Podařilo se vám zachytit svým fotoaparátem, videem či mobilním přístrojem nějakou veselou příhodu či situaci? Vyštete své veselé příspěvky či footografie do naší soutěže "Vtipnější vyhrává" a získejte některou z cen. Více informací najdete zde. |
