Lence se začal plnit její sen. Už od školky všem tvrdila, že se bude starat o nemocné děti. Nebyl to jen dětský rozmar, v osmé třídě si podala přihlášku na zdravotní školu a uspěla.
Je prvního září 1991 a ona stojí před budovou školy s ostatními prvačkami a rozhlíží se, jestli náhodou některou z děvčat nezná. Najednou vidí Hanku, se kterou ještě předloni chodila na sídlišti do dramaťáku. Zamává na ni. Hanka se na ni usměje ale zůstala stát na místě. „Co je s ní? Nepoznala mne? Vypadá nějak pohuble a smutně“ přemýšlí Lenka, když se pomalu proplétá mezi děvčaty ke své kamarádce. „Ahoj, to jsem ráda, že tu někoho znám, hned bude ve škole veseleji.“ „Ahoj…“ Ticho, víc nic. „Sedneme si spolu?“ „Hmm…“ „Ty si na mne nepamatuješ?“ „Ale jo.“
Dveře školy se otevřely a na schodišti se objevila elegantní vyšší dáma. Děvčata ztichla. Byla to ředitelka školy, pamatovaly si ji z přijímaček. Začaly oficiality. Lenka moc nevnímá, o čem je řeč. Stále si prohlíží Hanku a přemýšlí, co s ní může být. Bývala to velká komediantka a v dramaťáku často tvořily dvojici, než tam Hanka v osmičce přestala chodit. Pak ji nevídala ani na sídlišti. Něco se muselo stát.
Ve třídě si sedají vedle sebe, ale Hanka toho stále moc nenamluví. Mlčí i v tramvaji cestou domů. Celý první ,týden se nic nezměnilo. V pátek napadlo Lenku, že by si spolu mohly vyrazit o víkendu. Ale Hanka jen zavrtěla hlavou. „Já nemůžu, musím pomáhat doma.“ „Tak já přijdu k vám, uděláme to spolu a pak můžem ven.“ „Já nevím.“ „Ale já jo, přijdu, jen řekni v kolik.“ Hanka se zhluboka nadechla a pak řekla „Tak v deset.“
Hanka se pomalu vydala napříč sídlištěm k domovu. Srdce má až v krku, žaludek na vodě. Co to vyvedla? Jak mohla někoho pozvat k nim domů? Ale sama už to nezvládá. Ségra se odstěhovala, táta je stále zavřený v pracovně a maminka... Právě kvůli mamince se přihlásila na zdrávku. Aby jí dokázala ošetřovat, aby jí pomohla se uzdravit. Jenže ona stále pije. Kolikrát už ji Hanka prosila, aby přestala, stále slibuje a slibuje, ale jen Hanka odejde, nezvládne to. Kde jen stále ty lahve bere? Vždyť už je tak slabá, že nedojde sama ani do koupelny. Co si Lenka pomyslí. Ale je to moc fajn holka, co jsme se spolu v dramaťáku nablbly. Do očí jí vstoupí slzy, utírá si je a polyká. Už je doma. Maminka nesmí poznat, že plakala.
Lenka stojí před Hančiným panelákem a už po několikáté zvoní. Vždyť se přece domluvily. „Ke komu jdete?,“ ptá se pán, když odemyká dveře. „K Málkovým, za Hankou.“ Pán otevírá a pouští ji dovnitř. Lenka už tu párkrát byla, ale nevzpomíná si přesně, ve kterém patře její kamarádka bydlí. No co, jdu pěšky, rozhodne se. V pátém patře konečně objeví cedulku se správným nápisem. Zvoní. Slyší šramot. Po chvíli se přece jen dveře otvírají. „Jdu vynést odpadky, tak pojď se mnou.“ Holky seběhnou dolů a Hanka povídá „Pojď, sedneme si tady na chvíli na lavičku, já Ti musím něco říct.“
Lenka sedí, poslouchá ani nedutá. Nechce Hanku přerušit v jejím smutném vyprávění. Když vidí, jak se slzy kutálejí po kamarádčině tváři, jen ji obejme a přitiskne k sobě.
Tak začala Lence první zdravotnická praxe. S Hankou se moc snažily. Obstaraly ve škole i pojízdné křeslo a vozily maminku na procházky. Její stav se však nelepšil. Cirhoza jater už byla v pokročilém stadiu. Hančina maminka chřadla, už nebyla schopná se sama ani najíst. První školní rok na zdrávce pomalu končil. Obě holky ho se ctí zvládly. Lenka obětovala i letní prázdniny aby byla kamarádce na blízku. Na podzim už bylo všem jasné, že se Hančina maminka neuzdraví.
Večer po pohřbu si Hanka sbalila do tašky nejnutnější věci, na rameno si posadila krysu Madlu, tiše za sebou zavřela dveře bytu. Cestou ještě hodila klíče do schránky. Rychlým krokem se vzdalovala od domu, ve kterém prožila necelých šestnáct let svého dosavadního života.
