Koncem února oživily chodské vesnice masopustní průvody. Do všelijakých masek oblečení jindy seriózní lidé obcházeli chalupy, kolemjdoucí i domácí polévali levnou voňavkou, konfety rozhazovali a při muzice poskakovali a místy i tančili. U každé chalupy do sebe kopli panáka a pokračovali k další.
Při pohledu na ten mumraj mě napadlo – má vůbec oslava masopustu smysl?
Hodně lidí nemá ponětí o termínu a délce jeho trvání (od Tří králů do Popeleční středy, ta je 40 dní zpátky od pondělka týdne, kdy jsou velikonoce), že po jeho skončení by se neměly pořádat žádné bály (někde to i zpívají – už je konec masopustu, už je konec muziky), a že by se 40 dní všichni měli postit, to ví jen pár zasvěcených.
Není masopustní průvod pouhá záminka navléknout na sebe jakoukoliv maškarádu a řádně – a hlavně zadarmo – prolít si hrdla rozličným alkoholem (povětšinou tvrdým), vykoledovat nějaké peníze, a pokud člověk přežije odpoledne, dorazit se na večerním maškarním reji?
Na první pohled se tato myšlenka nabízí, ale bude to – jako všechno – trochu jinak.
Masopust je letitá tradice a její přenesení do dnešní přetechnizované doby je sympatický počin. Přípravu masopustu si organizují lidi sami a věnují tomu hodně volného (= nedostatkového) času. Vymyšlení rázu průvodu a jednotlivých kostýmů. Nacvičení písniček, jejich alespoň částečná synchronizace s muzikanty… k tomu všemu se lidi musí dát dohromady. Překonat pohodlí, vytáhnout paty z teplých obydlí, starosti všedního dne tam nechat a pobavit nejen sebe, ale i ostatní. Je to málo nebo hodně?
Kdo se baví, ten se nepere.
