Pondělní jitro. Nebývá to nic veselého. Venku je zima a tma. Cesta do práce třemi dopravními prostředky MHD mi trvá skoro hodinu. Dole u výtahu na mě vykřikl právě probuzený trestanec „Baf, baf“! Před domovními dveřmi jsem musel přeskočit spícího opilce. Do tramvaje přistoupil revizor, nálada pracujících byla na rvačku.
V pražském metru jsou prý vidět neotrávenější obličeje na celém světě!? I toto pondělí tam seděly zelené obličeje a hluboce mlčely. Ticho přerušovaly jen pravidelné výkřiky do mobilu mladého a šíleného pracujícího. Dívali jsme se po sobě, kdo to tu teď zešílel? Byl to docela mladý muž, vypadal civilizovaně.
Vlezl jsem do přeplněného autobusu. V kapse jsem měl tři načechraná jablka v županu, nesl jsem je kolegům v zaměstnání. Starý a obézní muž právě vystupoval, ztratil rovnováhu a padl mi na načechraná jablka v kapse. Ta se rozstříkla a hřezla mi z kapsy ven. Nevypadalo to dobře.
Znovu jsem usedl a jeli jsme dál. Najednou ženské začaly děsivě ječet. Řidič autobusu na silnici zabloudil a pokračoval v jízdě po jiné trase. Vzpamatoval se až před hospodou, otočil autobus a vrátil se na původní konečnou.
Všichni jsme byli roztřesení, já až do oběda! A to bylo teprve pondělí.
