Básně Václava Hraběte jsou dnes symbolem kultivované české poezie, byť jeho život byl jen "malou chvílí, tak akorát na jeden tulipán". Pouhých 24 let. A během nich studoval, hrál v dixielandu, vystřídal pár zaměstnání, psal básně a reportáže. Tragická smrt a jeho dílo z něj udělaly kultovního básníka české beat generation, ale i dalších ročníků. Zemřel přesně před půlstoletím, 5. března 1965.
Jeho verše si lidé opisovali s tužkou a blokem v ruce před výlohou knihkupectví. Připoutaly je k sobě téměř okamžitě. Dokonale vystihovaly pocity a atmosféru doby. Zněla z nich upřímnost, vnitřní čistota, láska a touha po svobodě.
Přesto jejich tvůrce za svůj život nespatřil vydanou sbírku svých básniček. Šířily se v opisech, které považovali tehdejší mladí za nejlepší kusy svých knihoven. Z nich vznikly později vydané edice Stop time (1969), Blues v modré a bílé (1977) a kompletní Blues pro bláznivou holku (1991).
Václav Hrabě byl nadané dítě už odmalička. Narozen 13. června 1940 v Příbrami, nezvykle brzy chodil, mluvil a četl – vše, co mu přišlo do ruky. A zbytek času věnoval muzice. Začal s houslemi a propadl klarinetu. Na hořovickém gymnáziu založil kapelu: „Vždycky přišel Vašek s klarinetem a my jsme to mohli zabalit, protože všecky holky byly jeho,“ vyprávěl kolega z kapely Vladimír Jiráň.
Navíc mu to velmi slušelo. Jeho veliké hluboké oči jako by nahlížely do jiného časoprostoru: „Z očí mu zářila taková dětská odevzdaná upřímnost, taková důvěra, že mu nešlo vynadat. Vzbuzoval v člověku naděje, že svět je hezký,“ vzpomíná matematikář Josef Svoboda. Nadějný student odešel studovat češtinu a dějepis do Prahy.
"Nebe jde/přes město houpavým krokem pouťových husarů/Tajně jako filmová hvězda/stárne/den." V Praze se Václavovi otevřel velký svět. Jeho život nabral na horečném tempu. Přes den chodil do školy, večery trávil v klubech, hrál jazz, po nocích diskutoval, básně psal nad ránem. Na konci školy musel na vojnu, kde se snažil co nejčastěji dostat na marodku, aby mohl psát. Také se oženil a stal otcem syna Jana.
Po návratu z vojny začal publikovat v časopise Tvář. Byl u vzniku kavárny Viola, působil tam jako technik, recitoval, psal básně, recenze, reportáže, vymýšlel nové projekty. „Měl jsem z něj pocit člověka prozářeného sluncem,“ vybavuje si Alfred Strejček.
Ve Viole se hodně četly verše beatniků, ke kterým měl Hrabě blízko. Když v roce 1964 přijel do Prahy Allen Ginsberg, stal se mu osobním průvodcem. V tom roce ale začal mít finanční problémy, nesehnal učitelské místo, rozpadlo se mu manželství.
Po rozvodu bydlel Václav s bývalou ženou, která se znovu vdala a narodil se jí druhý syn, v jednom malém bytě. Začal učit na škole v Košířích, recitoval ve Viole, psal do časopisů.
Pátého března 1965 po příchodu domů kolem třetí ráno si jako obvykle přitápěl plynovým sporákem. Plamen jednoho hořáku však uhasl a spící Václav Hrabě zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým. Tak z tohoto světa odešel básník, který měl "...touhu a odvahu/nečekat, až se život převalí kolem jako baráčnický průvod... uvidět ráno u Vltavy divoké koně/pojmenovat své lásky/a bude-li třeba/nechat se zabít pro ně".
