Mezinárodní den žen, který připadá na dnešní den, mi připomněl jednu příhodu z jeho dřívějších oslav.
Pracovala jsem tehdy ve zdravotnickém zařízení, kde byly ve velké většině jen ženy. Oslavy proto nebyly nijak bujaré, popily jsme kafíčko, snědly dort a chlebíčky, nějakou decku vína a docela příjemně se bavily. Oslava probíhala v resturaci, která se po oficiální naší oslavě, asi ve 20 hodin, opět vrátila k běžnému rytmu. Naplnila se směsicí hostů a přišlo i několik manželů mých kolegyň pro své "polovičky", aby jim dělali doprovod domů. Můj muž nepřišel, hlídal naši malou dcerku. Domluvila jsem si proto s jednou mou kolegyní, která bydlela blízko nás, že mne vezmou s sebou domů.
Zábava se rozproudila, hodiny utíkaly a mým sousedům se zatím domů nechtělo. Já ovšem byla jako na trní, protože přijít o půlnoci by asi bylo "silné kafe" i na mého, jinak tolerantního muže. Rozhodla jsem se srdnatě, že půjdu sama. Autobus městské dopravy už nejel, musela jsem pěšky kolem zámeckého parku a náš domek ve vilkové čtvrti byl až na konci.
Cestou jsem si vzpomněla, že mně maminka vždy radila, abych sama chodila vždy prostředkem ulice, aby mě nikdo nemohl někam zatáhnout. Šla jsem prostředkem silnice, nikde nikdo a já se blížila k naší čtvrti. Vtom se proti mně vynořila podivně se klátící postava. Maník asi šel také z oslavy, ale na rozdíl ode mne měl slušně "nakoupeno". A hned se se mnou chtěl bavit. Na otázku kolik je hodin, jsem stručně odpověděla, abych ho nedráždila k dalšímu rozhovoru. On ale se chtěl seznamovat blíže a začal po mně sahat. Strašně jsem vykřikla, až se lekl a já toho využila ke zběsilému úprku. Zlomila jsem si při tom podpatek, ale i kulhající jsem běžela až domů a bála se ohlédnout, zda za mnou neběží.
Přiběhla jsem domů a přerývaným hlasem svou příhodu vyprávěla muži. Místo politování mi stručně odpověděl: "Máš chodit včas domů!" A tím to skončilo. Uraženě jsem šla spát, ale druhý den jsme se tomu zasmáli.
