Nestalo se Vám, pánové, někdy něco podobného? Jste manželkou vyslán na obsáhlý nákup. Otrava, ale co se dá dělat. Když z obchodního centra zamíříte k domovu, najednou se k Vám hlásí jakási usměvavá žena a povídá Vám: „Dobrý den, máte zajít do lékárny". Poděkujete, ale pak dlouho přemýšlíte, kdo to byl. Bože, ta paměť! Patrně nějaká vaše společná známá, která se dnes musela potkat s manželkou.
No nic, však se to od ní doma dozvíte. Jak tak nad tím hloubáte, tak lékárnu minete bez povšimnutí. Po cestě pak míjíte oblíbenou hospůdku a řeknete si. „Mohl bych se zastavit na jedno pivko na stojáka, manželka stejně ještě nebude doma". Jenomže Vaše známá servírka Vám hned zkraje řekne: „Už jste byl v té lékárně?" No tohle!
„Sakra! Nebyl, kde je tu nějaká lékárna nejblíž? „Hned za rohem, kousek, v Kněžské ulici. Musíte si ale pospíšit, zavírají v 17 hodin." OK. Tak to pivo necháme na jindy.
Ale pořád Vám to vrtá v hlavě. Až po příchodu domů se všechno vysvětlí. Sundáte si bundu a na jejích zádech spatříte cedulku: Připomeňte, prosím, mému muži lékárnu
Jak prosté! Vždyť již Alexandre Dumas ve svém románu (který jsem četl) přišel s podstatnou myšlenkou: „ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU".
Nezlobte se proto na svoji manželku. Vždyť to byl vlastně geniální nápad. Jinak by Vás čekala cesta až na druhý konec města do lékárny s nočním provozem a patřičným příplatkem. Vůbec Vás tím nechtěla zesměšnit, jen je si vědoma toho, že se provdala za roztržitého muže, dokáže předvídat a myslet na všechno. Blahopřeji Vám, pane, máte velmi inteligentní ženu.
Poznámka pod čarou. Tento příběh není, kupodivu, autentický z mého života. Proto jej vkládám do rubriky "Moje próza/poezie". Ale stát by se mi to klidně mohlo. Má žena mě po praktické stránce v každodenních životních situacích značně převyšovala, s čímž jsem se rád smířil.
