Tinu jsem poznala, když mi volala cestovní kancelář, abych ji provedla Prahou. Byla to vlastně stížnost, Tina nebyla spokojená s průběhem cesty a vyžádala si průvodce na celý den, aby dohnala to, co ztratila. Tina byla mladá žena kolem 27 let. Byla povoláním scénáristka a rozhodla se, že v Praze najde inspiraci pro svůj film. A tak si všímala všeho, pozorovala malostranská zákoutí, pátrala, hledala, vyhlížela ono „dotknutí“ či „pohlazení“ vyšší síly v podobě zajímavého nápadu.
„Jak to, že v ulicích nejsou vidět kočky? Mám ráda psy a kočky. Kočky krmím venku a doma mám tři, všechny nalezence,“ vyprávěla s nadšením. „Teď momentálně chodím s jedním hercem, ale začíná to skřípat.“
Změnila téma, když jsme vyšly z kostela Panny Marie Vítězné. Pak zahlédla jednu malostranskou kavárnu a řekla: „Co kdybychom si daly kávu? Pojď, dáme si pohár, osladíme si život.“
Podzim se už ohlašoval časnějším stmíváním a chladnějšími večery, takže jsme uvítaly teplou místnost kavárny a usadily se u malého stolku u okna. Bylo nedělní odpoledne, schylovalo se k večeru a kavárna byla plná lidí. Takové to typické, pohodové odpoledne v teple v kavárně s přáteli či se známými.
Od vedlejšího stolu k nám doléhaly hlasy dvou starších dam.
„Teď jsem dočetla Lenku Reinerovou Kavárna nad Prahou. Ona píše o autorech spjatých s Prahou, o Kafkovi, o Brodovi, o Kischovi. Já ti tu knížku půjčím….“
Tyto dvě noblesní dámy vedou hovor o literatuře, o židovské tradici, slyším útržky jejich vět a popíjím spokojeně vídeňskou kávu. Jen tak pro pobavení Tině něco z hovoru překládám, ona si prohlíží lidi v kavárně a já jí poskytuji obraz jejich hovoru.
Najednou jsem si všimla ošuntělé ženy nedaleko našeho stolu, která nehnutě stála a nepřítomně se dívala kolem. Pohled měla zakalený, oči prozrazovaly rezignaci a otupělost. Nedalo se rozeznat, zda byla ona rezignace způsobena alkoholem či k tomu přidala svůj díl duševní nemoc. Oči bez jakékoli jiskry se stále dívaly do prázdna a její ruce špinavé a odřené se dotkly okraje stejně špinavého trička. Pomalu začaly zvedat tričko k hlavě. Když byl celý obličej přikryt tričkem, lidem se naskytl pohled na staré, polonahé, zbídačelé, povadlé tělo, navíc nesmírně vyhublé. Její zubožený stav přiváděl do rozpaků. Ale vzbuzovala spíš odpor než soucit. Vyrušila lidi z poklidného, příjemného nicnedělání a zábavy. A narušila pohodu.
Žena, která dříve rozprávěla o spisovatelích, se vzpamatovala první a zavolala na vrchního: „Pane vrchní, vyveďte ji, ona se tu svléká.“
Tina nerozuměla, co říká, ale okamžitě pochopila význam jejích slov. Zděšeně zašeptala:
„O, Dio, poverina. Pane Bože, chudák.“
Cítila k pomatené a zubožené ženě obrovskou lítost. Snad jediná. Podívala se na mě a řekla:
„Chtějí ji vyhodit, viď?“
Ani nečekala na mé přikývnutí. Ale to už byla ta žena oblečená, tričko stažené dolů a neochotně sbírala ze země svoji igelitku a ještě neochotněji vycházela z kavárny. Spíš byla dostrkána k východu panem vrchním. A vše bylo zase jako před touto událostí, lidé pohodlně usazeni u svých stolků a já jsem zase zaslechla útržky vět u vedlejšího stolu, kde seděly dvě noblesní dámy.
„Víš, co je nového? Naše Věra promovala... Já jsem se nedávno vrátila z Chorvatska."
Ještě ten den se Tina vracela do Milána, plná zážitků a nového pohledu. Za několik dní jsem dostala mail.
„Myslím, že jsem v Praze našla námět na film…“
