Nedělní služba v recepci školního hotelu bývá pohodová. Nepřijíždí mnoho hostů a ti, co přijedou, jsou většinou předem ohlášeni a recepční má tak dokonalý přehled. Pasanti z ulice přicházejí výjimečně. Zato studenti se hrnou v intervalech přijíždějících vlaků a autobusů. Pozdraví a mizí v patrech svých ubytoven, jsou zvyklí v recepci nerušit. Jsem sama, žádný student nemá praxi.
Dnes mi to náramně vyhovuje. Podívám se na hokej, popovídám s vychovateli, kteří mají zrovna službu, mrknu na íčko, a až přijede poslední host ve 23.30 hodin, magistr z Brna, udělám uzávěrky, stulím se do pohodlného křesla a možná i zdřímnu.
Čas se vleče. Deset hodin, deset třicet, konečně jedenáct a konečně poslední host. Omlouvá se za pozdní příjezd a já s úsměvem od ucha k uchu mu jeho omluvu vymlouvám. Známe se, jezdí k nám často a tak pravidelně, že má na pobyt u nás stálou slevu.
Tak konečně! Vše zkontroluji, úklid pro pokojské mám dávno hotový, taktéž hlášení stravy pro kuchyň a obsluhu v jídelně. Uzavírám Pokladní knihu, sčítám Pokladní deník, kontroluji účty v počítači... hurá, vše souhlasí, částky jsou stejné. Z kasy napočítám peníze pro odvod tržby a... a... a jejda, přebývá mi tisícovka. No nic, spletla jsem se, počítám znovu. Zase tisícovka zbývá. Tak znovu a zase přebytek. Kontroluji obálky dvou tržeb dozadu, zda se nezmýlily kolegyně. Kdepak, mají vše v pořádku.
Zaplavila mne nevídaná energie, ožila jsem jak po silné kávě. Tybrďo, tisícovka! Koho jsem to okradla?! Začala jsem si promítat v mysli sled příchozích hostů. Belgičané, takoví milí lidé, pán na mne mluvil vlámsky a se smíchem jsme překládali do němčiny. Ti platili kartou, tedy žádné živé peníze. Tříčlenná rodina... jsou na slevomat, tedy předem zaplaceno. Mám jen poukaz. Rumun na jednu noc, platil pětistovkou..., a tak jsem si postupně vybavovala sled příchozích.
Jsem dobrá, ještě mám pamatováka, pochválila jsem sama sebe. V pět hodin přijel přece pan T., odborník, který vede barmanský a somelierský kurz. Je hostem školy, nic neplatí, ale přijela s ním jeho paní, které zaplatil týdení pobyt a stravu pro oba. Zdravíme se podáním ruky, však se také pár let známe. Počítám, kolik mi pan T. zaplatí, a přitom se odvíjí hovor:
"Jak se máte, ještě stále pracujete?"
"Však vy také neodpočíváte."
"Ale už si říkám, že to zabalím."
" Utíká nám to, viďte...?"
"Jéje, vy máte samé nové tisícovky, jsou pravé?"
No a teď tu sedím a koukám na tu tisícovku. Co všechno se dá za ten tác pořídit. Co myslíš, Franto Palacký, nemrač se tak. Mám vyhlídnuté krásné boty, byly by zadarmo. Ty by mě asi tlačily! Pozvu holky na mejdan. Proboha, přece jim neřeknu, jak jsem k těm penězům přišla. Vzdávám boj sama se sebou a dávám bankovku do obálky, na kterou nadepisuji: Pan T. Ukládám ji do svého hrníčku v zamčené skříni. Ráno moudřejší večera.
Po noční službě usínám doma okamžitě. Usnula jsem i tentokrát. Sny byly strašné. Vidím na zemi ležet tisícovku a nemohu se pro ni shýbnout. Bolí mne žebro. Ulicí jdou lidé a já stále nemohu tu tisícovku zvednout. Už se blíží, už ji vidí. Prožívám stres z chamtivosti.
V poledne jsem se zeptala, zda je v recepci vše v pořádku. "Proč by nebylo, ty to máš přece vždycky v pořádku," říká vedoucí. Nepřiznala jsem se. Vzala jsem obálku a vyrušila pana T. v hodině výuky. "Zbyla mi tisícovka a musí být vaše. Je nová a takovými jste platil jen vy. Žertovali jsme přece, že si je tisknete. Mohly být dvě slepené..."
Pan T se divil, nevšiml si, že by mu chyběla. "Díky, no to je na dar, však se uvidíme." Viděli jsme se, ale nějak nám už neslouží paměť.
Odpoledne jsem si koupila za vlastní poctivý důchod ony boty. Představte si, že mě stejně tlačí.
