Naše babička byla úžasně vitální až do pozdního stáří. I ve svých 95 letech sledovala denně Televizní noviny. Hlasitě přitom nadávala na komunisty - dokud nešla spát. Jenže říkala každý večer stejnými slovy pořád totéž, až se to nedalo poslouchat.. a tak mě vlastně babička přivedla k četbě. Nakonec jsem si jako dítě tajně četl i pod peřinou s baterkou. Od té doby knížky miluji. Děkuji, babičko.
Přes den byla babička většinou aktivní i v kuchyni. Moje maminka si s ní nevěděla rady. Babička pořád tvrdila, že tu polévku je třeba ještě osolit. Pokaždé, jakmile se maminka z kuchyně vzdálila, tak ji také znovu osolila. A nejen polévku. No jo, tak se stalo, že jsem si oblíbil sůl. Jako takovou, kterou líže jelen. Tím se i vysvětlují mé celoživotní sklony k tloustnutí. Protože, jak známo, sůl váže vodu v těle. A proč jsem tomu rád? No přece proto, že mi to zatraceně chutná! Děkuji, babičko.
Mám z druhého manželství matky bratra Mílu, mladšího o 13 let a 13 dnů. V jeho první třídě ZŠ musela maminka do školy. Žáci měli vyjmenovat zdravé a nezdravé nápoje. Míla zařadil do zdravých nápojů rum. Babička si totiž vždy dávala lžičku rumu do čaje – s komentářem, že je to zdravé. To se ovšem paní učitelce nelíbilo.
Ovšem mezi nezdravé nápoje zařadil Miloušek i vodu, naftu a benzin. Ptal jsem se ho, „proč vodu?" Míla: „Babička řekla, že voda z kohoutku je samá chemie a nemá se pít." Brácho, co je to ta chemie? ....Zkuste to vysvětlit šestiletému bráškovi....A za co vděčím babičce? Od té doby si pamatuji jak nezdravý je benzin, a nedávám si ho ani po lžičkách do čaje. Naftu jsem také vyloučil. Děkuji, babičko.
Jednoho dne se babička v kuchyni vůbec neobjevila. Tvářila se vážně a pořád si něco psala. Nějaká čísla. Zeptal jsem se jí: „Babi, co si to pořád počítáte?" (Babičce se vykalo). A babička povídá: „ No, je to možný, že už je mi 300 let?"
Což mi připomíná můj první rok učitelování na stavební průmyslovce. Mým partnerem, který mi asistoval při „Cvičení z pozemního stavitelství" (projektování budov), byl starý pán, přesluhující důchodce Ing. Arch.Václav N. Když jsme spolu poprvé šli na hodinu, studentům jsem ho představil. Příště jsem mu zase dal přednost ve dveřích, on šel rovnou ke katedře a představil se sám. Před třetí hodinou mu na chodbě povídám: „Pane profesore, už Vás znají". On na to: „Jóó? Opravdu? A odkud?" Vejdeme do třídy a začne: „Jmenuji se Ing.Arch........"
Takže uznejte, přátelé, odešel jsem ze školy do důchodu v pravý čas! Pamětliv slov babičky jsem se rozhodl začít psát své vzpomínky dříve, než mi bude 300 let.
Hezky spinkejte, babi, děkuji.
