Monica začala jezdit do Prahy pravidelně po sametové revoluci. Pobývala v hotelu jako rezident a dohlížela na příjezdy a odjezdy skupin a na celý průběh všech skupin po dobu jednoho měsíce. Za tu dobu vždy ztrácela nervy, kila a humor. Vždy šest kil za jeden pobyt.
Prahu jsem poznala, když mně bylo osmnáct. Můj bratr jel se svým kamarádem na týden do Prahy a já jsem strašně chtěla jet s nimi. Oni mě nechtěli vzít s sebou, ale já jsem si to prosadila. Co měli dělat, já se nedala. To bylo v roce 1968 a my jsme tenkrát byli ubytováni v Jaltě. Já jsem o tom pobytu napsala článek do novin v Itálii.
Do Prahy se Monica vrátila v roce 1991, když překročila čtyřicítku. Rozhodla se změnit svůj život. Opustila manžela, pověsila na hřebík povolání učitelky a rozhodla se průvodcovat. Do čtyřiceti jsem učila, od čtyřiceti průvodcovala. Příště to udělám naopak.
Monica byla zajímavá žena, bohémského založení, ráda se bavila, ráda si dělala, co chtěla. Zamilovala se do výstředního Emilia.
On je zvláštní. Ne praštěný, ale zvláštní. A já jsem taky zvláštní. Já mám ráda zvláštní lidi. Časem jsme se sblížily a Monica se mi svěřovala se svým životem, se kterým si někdy nevěděla rady.
Víš, já mám komplikovaný vztah s mojí matkou. Ona je takový generál. Všechno řídí, je silně dominantní a zlá. Ona mi třeba řekne,ty nejsi hezká, to já byla hezčí, pravda, jsi zajímavá. A taky jsem si dokázala udržet muže, na rozdíl od tebe.
Slova se zatnuly do duše a bolest dlouho odeznívala a nechávala stopy na duši. Vyřčené zlo ochromovalo po částech sebevědomí a sebejistotu.
Když mně bylo dvacet, utekla jsem od mámy do Londýna, ale ona za mnou přijela. Vyváděla, že jestli zůstanu, tak spáchá sebevraždu. Byla tak hysterická a dělala scény, že jsem se podvolila a odjela s ní. Nabídla mi, ať zůstanu a jdu studovat, že mě bude živit. Ale za cenu, že budu poslouchat a dělat jen to, co ona chce. A tak jsem odmítla a utekla znova z domova. Rok jsem pak žila s jedním Číňanem.
Měla jsem možnost vidět Monicu pracovně dvakrát až třikrát do roka a pořád si stěžovala na svůj stále se zhoršující vztah s matkou. A komplikovanost ve vztahu si nesla dál do partnerů. Její výstřední Emilio se rozhodl odejít na venkov a žít v souladu s přírodou. Do nového života však Monicu nehodlal vzít. Monica se špatně smiřovala s rozchodem. Vídávala jsem ji stále skleslejší na duchu. Měla hodně přátel, ale vztah už nenavázala s nikým.
Měla ráda filmy o starších ženách, co si najdou partnery i v pozdním věku. Dokázala pak o tom filmu mluvit s nadšením celé odpoledne a představovala si, že i ji potká stejný osud jako hrdinku filmu. Ale jednou si se smutným výrazem v očích posteskla.
Láska? Ta existuje jen ve filmu. Ale pro nás starší ženy už není.
Maminka překročila devadesátku. Byla z ní pořád ta rázná žena, avšak po nemoci zůstala na invalidním vozíku. Stávala se tíživým břemenem, péče o ni byla náročná psychicky i fyzicky. Těžko se smiřovala s tělesnou bezmocností. Ochrnutá na vozíku bouchala pěstí do stolu a křičela: „Tady ještě pořád VELÍM JÁ.“
Monica se svým bratrem sehnali mamince ošetřovatelku. Jenomže maminka už měla své vrtochy a ošetřovatelka se stále víc a víc stávala objektem odreagování negativních emocí v situacích, kdy tato stará žena duševně či fyzicky strádala. Byla podezíravá, vztahovačná a každou ošetřovatelku urážela, ponižovala a vyhazovala. Její zlý jazyk za celá léta mnoho zlého natropil, její neuvážená tvrdá slova způsobila každému mnoho zla. Monica se nestačila omlouvat a připlácet. A shánět novou ošetřovatelku ji stále víc unavovalo.
Vztah s devadesátiletou maminkou se léty nelepšil. Ale čím víc na Monicu doléhala samota, tím se raději vracela za maminkou. Začínala ji litovat a snažila se ji pochopit.
Ona už ze života moc dobrého nemá, ani ho nečeká. A když člověk vidí, jak každým dnem tělesně chátrá víc a víc, tak ti ji přijde strašně líto.
Takto začínala maminku ospravedlňovat a omlouvala její agresivitu a nepřátelskost vůči okolí.
Když jsme se s Monicou viděly naposledy, maminka právě zemřela. Seděly jsme spolu v kavárně a popíjely kávu. Monica mi se slzami v očích vyprávěla:
Maminka poslední dny jen ležela a nereagovala. Ale já vím, že vnímala. Bratr byl opačného názoru. Jednou jí zvedl ruku do výše a pustil. Ruka bezvládně klesla. No, vidíš, že nevnímá, říkal, ale já věřím, že vnímala. Tak jsem ji hladila a líbala na tvář. Slzy jí tekly po tvářích, když dodala, to je zvláštní, když byla naživu, tak jsem si na ni pořád jen stěžovala. A teď, když není, tak mi schází. Víš, teď jsem úplně sama. Děti nemám a dcerou jsem být přestala. Je mně z toho tak těžko, že propadám depresi.“
Matka pro ni byl domov, mládí, veselost, a místo, kam se vracela. Kde ji někdo stále očekával a přijímal, byť s výhradou. Ale nikdy neodmítnul a neopustil. Pocit, že zůstala sama, ji vrhal do zoufalství.
Musíme už jít, za chvíli máme sraz se skupinou na parkovišti. Pojď, bude pršet, říkám a ukazuji na tmavošedou oblohu.
Já mám teď tak akorát náladu na skupinu.
A pohodí hlavou směrem k parkovišti. Pak se rázem vzchopí, začne povídat o svém koníčku, o keramice. Předává mi dárek, malou keramickou misku.
„Já jsem teď udělala zkoušky z keramiky na fakultě v Turíně. Chtěla bych se tomu plně věnovat. Uvažuju, že na tři měsíce odjedu do Austrálie. Teď jsem volná, tak si to můžu dovolit. Prodám domek po mamince, půlku dám bráchovi a pojedu. A změním si život. To ještě uvidíš, co dokážu.“
