Ve škole se nikdy nezamykalo. Studenti byli vychovaní a věděli, že bez zaklepání a pokynu nesmějí vstoupit. Odemčena byla ředitelna, kanceláře zástupců, sekretariát i některé kabinety. Přístupná byla škola i hotel bez jakékoliv překážky, jen služba studentů v recepci bděla. Nic se nikdy neztratilo.
Je to asi 14 let, vešli do budovy dva muži. Jeden vzezřením Arab se stálým úsměvem v obličeji, druhý evropský typ s podivným přízvukem v řeči. Byl konec června a oni se přišli zeptat na podmínky ke studiu pro svého syna. Recepční mne zavolali, abych jim informace podala. Neváhala jsem, byla to běžná praxe, rodiče budoucích studentů přicházeli v tuto dobu před prázdninami často. V té době studovali na škole už i cizinci.
Když jsem se vrátila do kanceláře, na stole ležela moje peněženka bez 600 Kč. Po dvou tisících se sháněl i ředitel, který je měl v kapse kabátu na věšáku. Sekretářka informovala, že bez zaklepání se otevřely dveře a se slovem pardon, se zase zavřely. Fikaní zloději. Od té doby se namontovaly na všechny dveře zvenku koule. Než jsme si zvykli nosit stále svazek klíčů, byla to hrůza. Vchod do šatny byl na bzučák. Pořídilo se zabezpečovací zařízení, namontovaly se kamery. Všechny vchody do budovy jsou zavřené, reagují jen na kartu. A další bezpečnostní zařízení. Nastala těžká nesvoboda pohybu.
Letošní konec června byl chaotický. Hotel byl plný hostů, plný byl i domov mládeže nad školou. Bylo poledne, do jídelny se hrnuli lidé z ulice, kteří se zde stravují. Přicházeli opět rodiče lační po informacích. Dospělí studenti Vyšší odborné školy docházeli na zkoušky. Tedy pohyb lidí na všechny strany. Stála jsem za recepčním pultem a pozorovala to hemžení. Všimla jsem si dvou mužů, kteří se rozhlédli a namířili si to na schodiště do školy. Okamžitě jsem je zastavila. Poznala jsem je. Byli to tehdejší zloději.
Spustila jsem zhurta: "Kam jdete, co tu chcete, vypadněte!" Jeden mne určitě také poznal, viděla jsem mu to překvapení v ksichtě. Litovala jsem, že nejsem stokilový chlap. Prala bych se. Chvíli jsem přemýšlela a sledovala jejich odchod do blízké hospody. Oznámila jsem to městským policajtům. Ti mě odkázali na policii státní. Byla to komedie, protože si vyčítali, kdo měl zakročit, a zloději byli už v čudu.
Pořídili jsme fotky z kamer, předali je té správné policii a vyvěsili jsme si je v recepci, abychom nepřehlédli jejich pěkné oblečení, drzé ksichty a suverénní jednání.
