Každoročně probíhá v našem městě kvalifikační závod v triatlonu. Je to paráda, sleduji ho. Borci plavou v místním jezeře, mokří hupnou na kola a jedou příslušnou trasu. V Lázeňské ulici kola odhodí a jdou na běžecký okruh. Před mnoha lety se v rámci tohoto sportovního zápolení uskutečnil i závod vozíčkářů. Závodníci bydleli v domově mládeže naší školy. V tom roce zde byl i Jan Potměšil a přebíral auto upravené pro řízení jen rukama, protože byl už na vozíčku. Auto bylo zaparkované na školním dvoře, zářilo novotou, bylo polepené reklamami s nápisem: Sponzorský dar pro Honzu Potměšila.
Ubytování bylo ve čtvrtém poschodí, tedy naprostá závislost na výtahu. Ten prošel právě revizí, byl prostorný, nájezd i výjezd bezbariérový. K veškerému vybavení toho patra jsem patřila i já. Se zájmem jsem vozíčkáře pozorovala a nasávala vše, co se mezi nimi dělo. Byli to krásní, zajímaví chlapi a po nějaké době jste přestali vnímat jejich handicap. O ničem dlouho nepřemýšleli, jednali rychle, byli k sobě vstřícní, pomáhali si a byli veselí. Někteří měli asistenta, jiní manželku, někteří byli úplně sami. Musela jsem ovládnout své překvapení, když se chodbou pohyboval mladý člověk jen na rukách, protože neměl vůbec nohy. Byl to šok, jak vše zvládal.
Ťuk, ťuk na kancelář a jeden postižený mi s ledovým klidem oznámil, že nejezdí výtah a borce čeká trénink. Co teď? Prázdniny, nikde nikdo, pozdní odpoledne. Zavolala jsem kolegovi, zástupci ředitele školy. "Honzo, průšvih. Nejezdí výtah!" Byl to dobrý kolega, však osud ho také vycvičil, okamžitě přišel. Do výtahové šachty na střeše jsme se nedostali. Klíče nikde. Školník bydlel mimo město. Omluvila jsem se výboru vozíčkářů, že to chvíli potrvá, protože sháníme auto, abychom dojeli pro opraváře. "Nic neshánějte, auto máme, jen se musí řídit rukama. Umíte to?" Tak jsme nasedli do auta připraveného pro Jana Potměšila. Kolegovi nakreslili, která páka je plyn, která brzda... a jeli jsme pro školníka. Horor! Po několika kilometrech cik cak, cuk hop, drc drc, jsme dojeli před dům osvoboditele. Celou cestu jsem se modlila, aby byl doma. Byl! "Míra leží v horečkách," oznámila nám jeho paní. Horečka nehorečka, jel s námi do školy.
Všechno dobře dopadlo. Vozíčkáři zůstali klidní, nikdo nic nevyčítal, omlouvali se, že nám dělají starost. "Slečno, (byla jsem takové hubené nic) času dost, nic nám neuteče..." Dlouho jsem nad těmi lidmi přemýšlela a dlouho zvažovala okamžiky, kdy se jim změnil život jako mně. Nejen život, ale i myšlení. Vyřešili svůj problém a jinde už problémy nehledali, netrpěli záští vůči jinému člověku. Měli ohromnou vůli žít.
Já jsem tehdy vymazala na svém žebříčku hodnot špriclík křivdy a ublíženosti, zato mi přibyl pořádný špricl dobré vůle pomoci, tolerantnosti a pokorné mysli.
