Jo, to byly časy. Pomníky nepohodlné mizely v depozitářích nebo napořád, nové se stavěly a ty postavené třeba odstřelovaly a mnohem později došlo i k jejich natírání na růžovo.
Josefa Visarionoviče jsem znal jen z doslechu. Nejdříve jako velkého vojevůdce, který zachránil Sovětský svaz a část Evropy od nacistické poroby, posléze jako vyznavače "kultu osobnosti", po jeho smrti jako despotu, muže, zodpovědného za smrt milionů lidí a dnes jako to všechno dohromady.
Stál na okraji Letenské pláně nad Čechovým mostem pouhých sedm let a pražští vtípálci celý monument nazvali "Fronta na maso", což bylo koncem padesátých let příznačné. A monument to opavdu byl. V oné době nebyl v Evropě větší pomník a k prvenství jej opravňovala výška 15.5 m, šířka 12 m a délka 22 m. To ovšem bez podstavce, který byl vysoký dvacet metrů. Celý kolos vážil kolem tisíce tun, začali jej stavět v roce 1949 a odhalen byl na 1. máje 1955. Na stavbě a uměleckém zpracování se podílely stovky lidí a vyšla v nákladech na 140 milionů Kčs v tehdejší měně.
Po odhalení Stalinova "kultu osobnosti" nový vůdce KSSS Nikita Chruščov doporučil pomník zbourat, a tak se také stalo v listopadu 1962. Zničit jej a odklidit si vyžádalo značnou námahu, takže třeba Stalinova hlava byla odstřelena na několikrát a ostatní části rovněž.
Sousoší v roce 1960 ještě stálo a vidět bylo z okna koleje. To už se za mnou přistěhovala manželka se synkem, který s oblibou využíval perfektně upravených ploch kolem monumentu k projížďkám na trojkolce, což, jak sami vidíte, byl v té době vrchol techniky. Říkával: "Pojedeme k šoše." A jeli jsme. I několikrát denně.
Dnes na tom samém místě stojí kyvadlo času na sponzorský pohon (kýve se, jen když někdo na čas zaplatí provoz) a je využíváno jako největší a nejluxusnější skate spot u nás, známý už po celém světě pod jménem Stalin. Pro neznalce je skateboard prubířský kámen klučičí dovednosti a odvahy při zdolávání neobvyklých umělých terénů na "kolečkovém prkénku", při jehož sledování nám tuhne krev v žilách, že se vnuk vrátí s rozbitou hlavou nebo zlámanou končetinou.
Čas odvál sousoší, jeho budovatele i obdivovatele kultu osobnosti a zůstal hořký pocit, že stejní lidé, kteří budování monumentu nařídili, se za sedm let otočili na kramfleku a přikázali jej zbořit. Zdaleka si nejsem jist, že tento postup byl správný. Mohl promlouvat o historii dodnes a připomínat lesk a bídu části dvacátého století u nás.
