Takové líné nedělní odpoledne. Bylo horko, i když sluníčko moc nesvítilo, bylo zataženo. Přesto jsem se vypravila na procházku do blízkého parku a vzala si s sebou knížku. Hledala jsem pohodlnou lavičku v tichém zákoutí, kterou jsem po chvíli objevila, pohodlně se usadila a pustila se do čtení. V parku nebylo mnoho návštěvníků, většina obyvatel města odjela k vodě, takže v parku bylo jen pár babiček s neposednými vnoučaty a několik mladých rodičů se svými čerstvými ratolestmi v kočárcích.
Mohla jsem proto číst zcela nerušeně. Přečetla jsem celou povídku a zvedla hlavu od zavřené knihy. Něco mne překvapilo. Měla jsem pocit, že jsem zde úplně sama, a bylo téměř absolutní ticho. Nepípnul ptáček, nezabzučela moucha, lístek v korunách stromů strnul. Nehýbal se ani vzduch, vítr usnul. Světlo mělo zvláštní, sinavě strašidelný odstín.
I můj pocit z toho byl stísněný, vstala jsem rychle z lavičky a raději si pospíšila na hlavní cestu, plánovaná procházka pěšinkou kolem rybníka už mne nelákala. Stále bylo to ticho. Potkala jsem jen pár opozdilců, kteří stejně jako já zrychlovali krok, aby se dostali do města, protože to ticho znamenalo jen jedno – klid před bouří, ke které se očividně schylovalo.
Došla jsem na zastávku trolejbusu a šťastně dojela domů. Mezitím se téměř setmělo a vtom se ozvala strašná rána – někde v blízkosti uhodilo. Vzápětí se spustil liják a bouře se rozpoutala v plné své síle.
Do země se vpíjela toužebně očekávaná vláha. Napětí se vytratilo. Osvěžující vzduch zavanul oknem do pokoje.
Bylo po bouři.
