Tolik různých činností, jaké jsem vykonával na odborné praxi v obci Stan u Vitanova, se mně už v budoucnosti nepodařilo nikdy zopakovat. Moje odbornost byla znásobena v mnoha směrech.
Zrovna v době, kdy Waldemar Matuška s Karlem Štědrým zpívali píseň "Mám malý stan", nastoupil jsem na měsíční praxi na STS (Strojně traktorová stanice) Hlinsko v Čechách a do vesnice Stan. Vesnička jako za groš kudla se krčila nedaleko Hlinska hned za obcí Kouty a dá se z ní dohlédnout do Vitanova, pod jehož "střechou" si nyní hoví.
A tam mne dovezli gazem do nefunkčního mlýna, kde už nebyl "pan otec", ani stárek, ani mládek, ani prášek, a obývala jej vdova s dvěmi dětmi. Ke mlýnu jsme přijeli napůl bahnitou, napůl vyštětovanou cestou. Když mě představil můj průvodce paní domácí, přešli jsme na nedalekou louku, kde byly uskladněny pod širým nebem zemědělské stroje STS, a svěřil se provinilým hlasem: "Víte, já vím, že na praxi máte dělat odbornou práci, máme pro vás připraven nový modrý traktor DT 75. Nedošla však k němu ještě dokumentace, a tak byste mohl pár dní štětovat tuto cestu a přivydělat si nějakou korunu." A odjel. Šel jsem se podívat na Détíka.
Tak za prvé nebyl modrý, ale vyvedený v červené barvě, tolik oblíbené výrobcem. Sověti jich vyrobili do roku 1963 kolem milionu kusů. Byl zamčený, a tak jsem vnitřek obdivoval jen přes okýnka a už se viděl v kabině. Pak jsem se šel podívat na ubytování.
Komůrku jsem měl hned vedle mlýnice a z okna jsem mohl pozorovat, jak hbití pstruzi v řece vyskakují po hmyzu, který kroužil nad hladinou. Pár jsem jich ulovil na kus režné niti, ohnutý špendlík a žížalu, kterou jsem vyhrabal na hnojišti poblíž mlýna. Pstruzi na ohni byli výborní. Paní domácí ke mně byla velmi vlídná a mně to připomnělo onu píseň ... na potoce stával mlýn, dnes je tam..., zvláště tu druhou sloku.
Nabídku stravování jsem odmítl, protože mně na STS doporučili jednu rodinu ve Stanu, kde jsem mohl za symbolickou cenu, spíše, aby se neřeklo, obědvat. Jinak jsem se živil tím, co obchod prodal a les dal. Sběr borůvek, hub a brusinek mně vyplňoval volný čas v době, kdy se mně už nechtělo jezdit s kolečkem a na cestu rovnat kamení. Paní kuchařka byla ráda, když jsem jí houby a borůvky donesl, a tak byla bramboračka s houbami, smaženice i borůvkové knedlíky. Mńam.
Kamení z hromady ubývalo, cesty přibývalo a za týden přijel brigadýr, předal mně dokumentaci k traktoru, společně jsme nalili do nádrže naftu z kanystru, šňůrou nastartovali pomocný motorek, a až se rozeběhl, tak pomocí něj i traktor. Když jsem sedl do kabiny za řídící páky, cítil jsem se málem jako dnes pilot Grippenu. No, senzace. Brigadýr poznamenal: "Tady je pluh a podmítač. Zítra zapřáhni pluh a jeď do Vitanova. Budeš tam podmítat strniště." Než jsem se stačil zeptat na podrobnosti, zůstala za ním pouze žíznivá čára. A tak jsem příští den vyjel.
JZD ve Vitanově bylo kdovíjakého typu (typy byly tři), kancelář však nemělo a předsedu jsem našel doma právě u hrnku s kafem a krajícem chleba, na palec namazaným tvarohovou pomazánkou.
"Ti esteesáci jsou volové. Ještě tu nebyl kombajn, tak kde mám vzít strniště? Víš co, počkej chvíli, než se stará vrátí z obchodu. Mezitím to postav za stodolu a půjdeš jí pomoct svázat obilí na záhumenku a postavit panáky. A pojď se mnou."
Zašli jsme do obchodu, myslel jsem, že mně chce představit "starou". Ta tam ovšem nebyla a předseda pravil: "Mařenko, to je náš nový krasavec. Dej mu štanglu salámu a napiš to." Stalo se. Tři dny jsem pomáhal paní předsedové s polními pracemi na záhumence, za což mně podstrojovala, a pak nastala chvíle, že už strniště bylo a já mohl podmítat.
Pole bylo vejcovitého tvaru, tož kde začít. Nakonec jsem začal od středu a po poli jsem se motal skoro hodinu. No, mělo necelých půl hektaru, a tak se strojem, určeným na celiny, jsem pole povrtal, úvratě poskákal a zanechal po sobě dílo hodné divokých prasat. A tak to šlo od JZD k JZD - celkem bez nějakého vzruchu. Jediná věc, která moji práci okořenila, byla ta, že jsem jednou přijel do dvora bez pluhu. Samozřejmě, vypadl svořeň a za půl hodiny jsem našel pluh i svořeň a bylo vystaráno.
Po třech týdnech přifrčel opět brigadýr a spustil: "Seš dobrej. Naval papíry a tu máš výplatu. Ahoj." A poroučel se v oblaku výfukových zplodin, které po sobě zanechala jeho "kývačka". Na tak "ukecaného" člověka jen tak nenarazíte. V obálce bylo něco kolem tisícovky (hurááá!), takže jsem odjížděl k rodině s kabelou plnou dárků. Doma jsem pobyl celý týden, kluk už chodil a naučil se dalších pár slov, manželka měla večer co večer ohníčky v očích. Pak jsem odejel na měsíc na povinné vojenské cvičení, které se odbývalo v karlínských kasárnách.
Co vám budu vyprávět! Třeba někdy i o tom.
