Blížily se dva slavné svátky, svatý Václav a 97 let ČSR.
V kuchyni mi na podzimní pečení došla rumová tresť a sušená citronová kůra. Jsou to poměrně obyčejné ingredience. Sháněl jsem je na pražském Žižkově a v sousední Libni. Marně. Ne nadarmo se dávno říká: „Žížkovu a Libni, zdaleka se výhni!“ A to už máme 70 let po válce!
Musel jsem nastoupit do autobusu a vyjet do krámů v jiných pražských čtvrtích. Městské dopravě říkáme „socka“, je jen pro chudé Pražany. Čas jsem si krátil výhledem z okna.
Tam jedna penzistka vláčela na řemeni statnou čubku, plnou životních sil. Zvíře bylo silnější než důchodkyně, běhalo na obě strany, až penzistku povalilo na chodník. Pak do vozu nastoupil nemohoucí stařec s holí. Mladé sedící dívky ho ihned a ochotně pustily usednout. Aspoň v tomhle je pokrok, dříve tu byl boj o sedadlo skoro na život a na smrt.
Dojel jsem do marketu a tam za pomoci tří cizojazyčných prodavaček nalezl oba druhy zboží.
Cestou zpět jsem u řezníka zakoupil dvě býčí žlázy. Prodavačka mi obě slizké svaloviny dala do průhledného sáčku, ten jsem zastrčil do kapsy bundy. Nějak mi vyhřezly na chodník, nevšiml jsem si toho. Postával jsem na stanici, až mi někdo zaklepal na rameno. Neznámý muž řekl: Pane, upadla vám varlata! Zděsil jsem se. Diskrétně jsem je zastrčil zase do kapsy. Smažit je budu až na státní svátek. Jednu na počest sv. Václava, druhou na skoro stoletou republiku.
Spěchal jsem domů, chtěl jsem do bytu dorazit ještě za světla. Zamknout se na dva západy a noční metropoli pozorovat jen z bezpečí balkónu. Stanné právo tu začíná ve 22 hodin, kdo chce v Praze dožít rána, se na noční ulici neodváží!
