Uplynulý víkend hřbitovy ožily. Zní to sice paradoxně, ale je tomu tak. Většina z nás přišla do míst posledního odpočinku našich blízkých, aby položila kytičku na hrob anebo věneček k urně. Patřím v tomto případě mezi většinu rád, a tak se jednou za rok vydáváme do mého rodiště, zajedeme na hřbitov, zapálíme svíčku, chvilku postojíme a pokaždé jinou cestou se mezi hroby vracíme zpátky k autu. A pokaždé se mi pomocí fotografie na náhrobku nebo urně vybaví někdo, koho jsem v dětství nebo v mládí znal.
Tady je brankář místního fotbalového mužstva, proslulý svými robinzonádami, tady zase bývalý západní letec, který vedl kroužek modelářů a učil nás trpělivosti při lepení modelů z balzy… a tady rodiče mého spolužáka ze základky… člověk se vrací do dětství a mládí a dušičková návštěva hřbitova dostává filozofický rozměr: naplnil jsem svůj život podle představ rodičů, na jejichž fotky jsem se před chvílí díval? Anebo aspoň podle svých představ z mládí?
Odpověď netřeba dlouho hledat, neboť ji všichni známe. V případě úspěchu nebojíme se vyhlásit jej do světa, v opačném případě jsme skromnější a tajně doufáme, že až ti po nás budou si prohlížet fotku na našem hrobě, nebudou nás soudit příliš přísně. Ale to už jsme téměř na půdě zasvěcené lidem, jimž víra v boha pomáhá kráčet životem poněkud méně klopýtavě, než nám, ateistům.
Startující motor auta nás vrátí do přítomnosti a slibujeme si, že tohle téma bude někdy nutno probrat podrobněji… a než se tak stane, uplyne rok a my zase jedeme do svého rodiště na další dušičky…
S faktem, že by byl jeden den roku zasvěcen památce všech zemřelých věřících, se poprvé setkáváme u biskupa Isidora ze Sevilly (7. století). Ten svým mnichům předpisoval, aby mše v den po Seslání Ducha sv. byla sloužena za duše zemřelých. Na počátku 9. století přikázal opat Eigil z Fuldy, aby se 17. prosince, v den památky sv. Sturmia, zakladatele kláštera ve Fuldě, pamatovalo na všechny zemřelé. Podobné památky existovaly i ve východních církvích. K oficiu svátku Všech svatých přikázal Amalar z Mét připojit oficium za zemřelé roku 403.
Vlastním rokem vzniku svátku Dušiček je rok 998 - tehdy opat Odilo z Cluny (ve funkci 994-1048) nařídil slavit památku všech zesnulých věřících v den 2. listopadu. Tato památka se rychle šířila po Francii, Anglii a Německu. V Itálii, zejména v Římě, zdomácněla teprve ve 13. století.
V Evropě má tento den prastarou tradici, sahající až do keltských časů. Než se stal církevním svátkem (998), býval dnem boha Ódina (Woden), který měl na starosti všechny zemřelé. V převleku za divokého koně či v jiných maskách chodili naši prapředkové od obydlí k obydlí, aby si uvědomili, že smrtí se setkává minulost s budoucností. Tento den byl vždy užitečný, protože lidé si alespoň jednou do roka uvědomili pomíjivost svého pozemského bytí a vzpomínkou na své blízké zemřelé si připomněli, že i oni jednou nastoupí cestu na druhou stranu.
(Zdroj www.libri.cz.)
