Přišel k nám podzim a s ním i tradiční Hubertovy jízdy. Několik zmínek už na toto téma padlo, i několik fotografií zde bylo zveřejněno, přidám i já svoji trošku do mlýna.
Napsala jsem, že jsou Hubertovy jízdy tradiční, i když je to záležitost posledních asi patnácti let. V minulé době byl chov koní u nás na ústupu, zato v posledních letech se rozvíjí až překotně. Tomu odpovídá četnost Hubertových jízd. Není jediného víkendu, kdy by se někde v okolí nekonala Hubertova jízda. Moje dvě nejstarší vnučky jsou také zaryté „koňařky“ a drží je to už 17 let. Zpočátku jsme je s manželem v této zálibě podporovali, ale když vidím, jaká je s koňmi práce a co času zabere veškerá péče, lituji někdy, že jsme jim prvního koníka koupili.
Za koňmi se mladší vnučka dostala až do Anglie. Tam se o ně starala na jednom panství. Majitelé chovali koně pro zábavu členů rodiny, ale některé také půjčovali zájemcům na v Anglii oblíbenou hru pólo a na podzim na hony na lišku. Dnes bych vám chtěla popsat zážitky naší vnučky z honů na lišku v Anglii.
Hony na lišku (anglicky hunting), se konají i u nás, zde se této akci říká jak hon na lišku, tak i Hubertova jízda. Zatímco u nás je to spíše společenská akce, kdy se setkají přátelé koní, popovídají si, projedou se podzimní přírodou, popijí horký grog, večer v hospodě proberou, co je kde nového a přátelsky se rozjedou. V Anglii je to trochu jiné.
Hony na lišku se na panství, kde pracovala naše vnučka, konaly téměř denně, podle počasí a podle počtu přihlášených lovců. I když jsou hony na lišku na popud ochránců zvířat od roku asi 2005 v Anglii zakázány (ve Skotsku byly zakázány už v roce 2002). Zákon vešel v platnost přesto, že nebyl schválen horní komorou – Sněmovnou lordů. Odpůrci zákona namítali, že to je britská tradice, že to je součást kultury a také, že se tak bojuje proti škodné (liškám).
Vymysleli to tedy tak, že se neloví živé lišky. Předjezdci (ta funkce se nějak nazývá ale nevzpomínám si jak) vyznačí stopu tak, že táhnou po zemi nějaký předmět napuštěný pachem lišky. Záměrně vybírají trasu tak, aby byla náročná, to znamená přes vodní příkopy, křovisky, terénními vlnami a podobně. Asi za 20 minut se pak odstartuje hon. Po stopě se vydají psi a za nimi jezdci.
Jak jsem napsala výše, naše Hubertova jízda je naprostá selanka. V Anglii to vystihuje přesně slovo „hunting“ – huntují se psi i koně. Vnučka se honu také zúčastnila a říkala: „Štvou se psi, koně i lidi, jede se cestou necestou, nebere se ohled na nic. Je to prostě masakr“. Dokonce jedna jezdkyně, která byla poněkud při těle, koně uštvala. To byl pro vnučku asi otřesný zážitek. Ona je zarytý ochránce zvířat. Od té doby se honu na lišku nikdy nezúčastnila. Krátce po tom jejím zážitku jsem s ní mluvila přes SKYPE a říkala: „Nemám ráda Anglii, nemám ráda Angličany“. Ale to ji časem přešlo, takže v oněch končinách zůstala, doufám, že ne natrvalo.
Domov navštíví asi tak třikrát do roka, a koná-li se v tu dobu někde v okolí Hubertova jízda, vždy se zúčastní. V minulém roce si starší vnučka se svými přáteli vymysleli Hubertovu jízdu ve stylu Kněžny Záháňské. Vkládám několik fotografií jak z Anglie, tak z kostýmované Hubertovy jízdy. Nechci se chlubit cizím peřím, fotografie pořídily buď jedna nebo druhá vnučka.
