Už se Vám přihodilo, že prostě něco musíte udělat, v opačném případě neudělat? Mně ano, zdánlivě to jsou maličkosti, ale následně se ukáže, že to bylo potřebné k vyřešení či napravení něčeho. Je to intuice, či nevypočitatelná náhoda?
V srpnu jsme byli na dovolené v Nepomuku. Odtud vždy zajedeme k mému bratrovi do Kdyně, společně něco podnikneme a zase se vracíme na naši základnu. Bylo zrovna období velkých veder a já se těšila, že si navečer zaplaveme pod hrází, až dorazíme. Před vesničkou Loučim jsem neodolala, stočila auto do prudkého kopce a vyjeli jsme ke krásnému kostelíku.
Tolikrát jsme jen projížděli a nezastavili. Jistěže jsem vyndala foťáček, že krásu okolo zvěčním, a najednou z baťohu se ozve mobil. Zvednu a bráška: Pepa si vzal moje sandály v předsíni! Koukla jsem na Pepovy nohy v cizích sandálech a on říkal, vidíš, ani mi to nepřišlo. A tak jsme otočili auto do Kdyně, kluci si vyměnili sandály a my jeli do kempu.
V neděli dopoledne, jsme si řekli, že půjdeme na mši do kostela v Nepomuku. Máme tam dost známých a těšili jsme se na ně. Jenže mše se nekonala, a tak jsme si zajeli do Neúraz, abychom se podívali, zda něco budou dávat v letním kině. Když jsme zastavili na náměstíčku, dozvěděli jsme se, že už se nepromítá. Říkám – jdu si vyfotit alespoň kostel, před ním pár babiček a hned nás vtáhly do kostela.
V kostele si nás bystře změřil pan farář – to víte, nových oveček je jak šafránu – tak jsme zasedli do lavice. Po skončení mše k nám přišel pan farář, potřásli jsme si rukou a my dostali čokoládový bonbonek. No super! A představte si, byl to tentýž farář, který slouží v nepomuckých kostelech.
Na dnešek se mi zdál sen, který si živě vybavuji a přemítám si, co z toho plyne? A včera zase naše Milinka upřeně hleděla do jednoho bodu a vrtěla ocáskem. Mně se to tedy moc líbilo, ale ta moje vnučka za vším něco vidí, i když to nevidí. A mně se zase trocha toho mystična líbí. Jen Pepa se mi směje. To víte milé dámy – mužští...
Ale už dost, raději jdu na fotky, které chci přiložit k těmto drobným epizodkám.
