V době výjimečného stavu v některých frankofonních zemích nerad opouštím neprůstřelné zdivo pražského bytu. Musím ale do práce, a tak vycházky redukuji na cestu do zaměstnání a zpět. Cestuji denně celkem šesti dopravními prostředky pražské MHD.
Dnes po poledni jsem nastoupil do vozu metra. Ve vagonu bylo nějak divně. Pohoršení budil zakrslý, ožralý Rumun. Předváděl pračlověka hrdelními skřeky, dupáním a máváním rukou. To vše věnoval dvoumetrové ryšavé mladé ženě, stojící u protějších dveří. Ta neměla o "chcípáka" zájem. Rušil nás všechny!
Starší sedící žena (asi vlastenka) mu ukázala, aby si sedl vedle ní. Nesedl, ale začal ji rukama „onipovat“ vlasy a tvář. Kupodivu se na něj usmívala (i v téhle době válečného stavu)! Vedle mě seděl statný starší vesničan, jen trochu nahluchlý, nezvyklý na tuhle cestující lůzu. Dal se se mnou do hovoru. Probírali jsme, zda pobuda má na těle výbušniny či v kapse střelnou, případně bodnou zbraň. Chtěl vandráka vyhnat z vozu, policie ale nebyla ve stanicích metra zatím vidět.
Když jsme dojeli do pražské stanice „Pod Ocasem“, (dříve zvané Muzeum), vesničan tu zahlédl dva policisty, na stanici stojící a vyběhl k nim. „Neandrtálce“ jim udal, ti vstoupili do vozu a zeptali se ho jaké má problémy. Ihned ho vyvedli na nástupiště.
Pokračovali jsme v jízdě dál, už bez toho individua! Co asi zažiji zítra, zase mi to nikdo nebude věřit!?
