Je to zvláštní kategorie vánočních dárků – putovní dárky. Ty, které obdarovaný časem daruje někomu dalšímu, takže putují rodinou a nezřídka se dostanou k tomu, kdo je daroval první. Ano, je to trapná, ale častá situace.
V jedné pražské rodině se každý rok vnoučata sázejí, co dostanou od babičky na Vánoce. Mají jasno v tom, že to bude něco z věcí, které babička dostala v minulých letech. Pětasedmdesátiletá Věra je totiž mimořádně šetřivá a navíc ještě podléhá pocitu, že ona sama nic nepotřebuje. Takže loni její vnuk Jan přivedl na Vánoce svou snoubenku. Pod stromečkem měla od Věry balíček a v něm krabičku s krémem. Jan měl jasno, tenhle krém daroval babičce před dvěma roky, poznal ho, navíc už na něm po té době bylo prošlé datum spotřeby.
Vnučka dostala šátek, který Věra dostala před rokem od tety Mirky, třetí vnučka měla v balíčku sadu koření, které Věře dala dcera už před třemi roky. Ale bylo to koření drahé, exotické, tak si ho Věra schovávala dlouho jako ideální dárek pro někoho dalšího. Rodina se tím baví a už přestala babičce vysvětlovat, že její chování je směšné a nevhodné. Věra si stejně nedá říct. Nedávno jí dcera dala k narozeninám plechovku s kvalitním čajem a tak teď rodina čeká, kdo ji vyfasuje k Vánocům.
Podobnou situaci zná osmapadesátiletý Stanislav z Ostravy. „Moje maminka pamatuje válečnou bídu, je z početné rodiny, kde se opravdu muselo žít skromně. Jenže už jaksi není schopna pochopit, že nyní si může dopřát i něco lepšího, zejména, když my bychom jí to dopřáli velmi rádi. Cokoli ji daruju, strčí to do skříňky. Říkáme tomu dárková skříňka. Z ní pak věci vytahuje a distribuuje je dál po rodině, protože má pocit, že stále musí někomu něco dávat. Loni mi dala k vánocům láhev krémového likéru, který jí před třemi roky dala moje manželka,“ vypráví.
V další rodině, ve které se potýkají s podobným problémem, se pokusili na babičku Dagmar vyzrát loni o Vánocích tím, že jí dali takzvaný zážitek, dárkový poukaz za dvoudenní wellnes pobyt v pěkném hotýlku kousek za městem, kde bydlí. Pro dvě osoby, protože jaksi automaticky předpokládali, že pojede s dědou. Dva dny po Štědrém dnu volala Dagmařině vnučce její sestřenice: „Tak si představ, jaký mi letos babča dala skvělý dárek. Poukaz na wellnes pro dva, beru přítele a vyrážíme hned v lednu.“ Ne nadarmo se říká: Darovanému koni za zuby nehleď.
V souvislosti s dárky se to dá přeložit tak, že je neslušné dávat najevo, že nám dárek není vhod. Ovšem dávat ho někomu dalšímu a to ještě z rodiny, takže je velký předpoklad, že se o tom dárce dozví, je víc než nevhodné. Můžeme to tisíckrát omlouvat šetřivostí, nic to nemění na tom, že tohle se prostě nedělá. Souvisí to s tím, že senioři jsou nejvíce spořivá skupina obyvatelstva. Jistě, můžeme namítnout, že mnohým při mizerných penzích nic nezbývá, ale je to i trochu jinak.
„Mnozí lidé spoří i po překročení hranice důchodového věku, ale zdá se, že ukládají peníze pro své blízké a snaží se například zabezpečit svá vnoučata,“ říká Jan Sedláček, mluvčí Asociace penzijních společností. A to s tímto tématem souvisí. Mnozí lidé vyššího věku zkrátka mají pocit, že stále musí mladým něco dávat. Peníze, dárky, nebo že by rodině po nich měly zůstat úspory, nemovitosti. Jenže nic se nemá přehánět.
Když dostaneme jako dárek kvalitní drahý čaj, přestože si sami celý rok kupujeme ten nejlevnější, tak si den dobrý čaj prostě uvařme. Protože je to dárek, protože jsou Vánoce a protože si zasloužíme zkusit, jak takový drahý čaj chutná. Ale jestliže ho necháme dva roky ve skříni a pak ho vyčichlý dáme vnučce, která takový drahý čaj běžně pije v restauracích, pro ni to žádný zážitek nebude. Jen se pak zase s rodinou budou chichotat: Jé, to je ten čaj, pamatuješ, ten jsme koupili před dvěma roky?“
