No ano, mýlíte se. Nebudu psát o vojně, na tu přijde až později. Konec školy byl tu a s ním i loučení s Prahou i kamarády.
Skončil poslední semestr, dostal jsem zadání na diplomku o zvedacím mechanismu pluhu, diky práci na katedře mechaniky jsem ji odevzdal s předstihem, a tak jsem ještě zvládl výpomoc kolegovi, kterému se právě v tuto dobu do postele nastěhovala jedna Pražačka. Tak se mu to zalíbilo, že kolejní řád strčil pod postel a z postele vylézali jen na zajištění potřeb nejnutnějších, mezi něž nepatřila práce na diplomové práci.
Když už mu začalo doslova téct do bot i zželelo se mně možných budoucích dítek a diplomku jsem mu pomohl dokončit. A když trochu předběhnu, Pražačku si vzal, odstěhovala se s ním na Východní Slovensko, děti skutečně přišly. Holt "láska je jama, do ktorej spadnú dvaja a vylezú traja". A když mně vykládala jak ji, děvu s nalakovanými nehty a od holiče upravenými vlasy přijali-nepřijali vesničané mezi sebe, bylo mně jí trochu líto. Zachránilo ji po několika letech, že vychovávala děti v náboženském duchu a i sama přijala náboženství za své.
Nastala chvíle obhajoby diplomky a s ní napětí, které však brzy povolilo. Hotovo!!!
U vchodu na Kolonku visel papír, a jak jsme chodili od diplomky, tak jsme se na něj podepisovali a oním vytouženým titulem ing. Dnes se tomu usmívám. Pohov a pak už jenom promoce v Carolinu a rozchod.
Ne na dlouho. Je skoro k neuvěření, že jsme se každé čtyři roky setkávali v bezmála plné sestavě a od roku 2002 každé dva roky. Ročníkový karikaturista Honza Panocha zachytil část tohoto maratonu pro film z jednoho setkání, takže stačí, když vyjmenuji, že jsme se před rokem 2002 setkali dvakrát v Praze, dvakrát v Kroměříži, v Poděbradech i v Modre a Motešicích na Slovensku. No a v poledních dvou letech opět v Kroměříži.
To jsem ale trochu odbočil, skutečný rozchod nastal pro mne 10.7.1962, kdy mne náklaďák Garant se vším všudy odstěhoval z Prahy na Velký Karlov. Přes půl korby byly náhradní díly a na zbytku čtyři pytle se šatstvem a lůžkovinami, bednička z nádobím a knihami, pračka a lednička. Manželka se synem si už týden užívali dovolené u rodičů.
Seděl jsem na jednom z pytlů a sledoval známá místa na Letenské pláni, kde se na jejím konci dalo tušit Technické muzeum, častý cíl našich procházek se synem zvláště proto, že se tam hrály zdarma Chaplinovy grotesky. Na Obránců mírů (dnes ulice Milady Horákové) skromná tržnice a obchodní dům Letná rovněž sloužily k častým návštěvám a k občasným bar hotelu Belveder.
Tunel nás vystrčil na Štefánikův most a já se mohl podívat na profil Pražského hradu. Ukápla slzička, kterou však ihned vysušil proud vzduchu, frčícího kolem jedoucího auta, jakoby chtěl odvést pozornost k přemýšlení o událostech příštích.
