Jak jdem tím zdejším světem,
uniká nám, v čem se pletem
a jen zřídka najdem vlastní kaz,
to možná, jak rostem, marná sláva
cosi dál nám našeptává,
že slunce, hvězdy, měsíc i čas,
vše se točí kolem nás…
a pak tu nejsme a stejně svítá
Vždycky, když si ta slova znova přečtu, uvědomím si, že jsme tady světě jen dočasně, že nemá smysl zlobit se pro malichernosti, že nejsem nenahraditelný, že po mně jednou nic nezůstane, jen pár lidí, kteří si mě budou pamatovat. A to, jak si mě budou pamatovat, záleží TEĎ na mně.
