Čas kolem nás uhání mílovými kroky. Železniční důchodce Fanouš Hovorka se nestačí divit. Jedenáct let už působí jako ostraha v prodejně s drahými parfémy. Bere to jako prst osudu. Všechny ženy, oficiální i náhodné, ponechával v prodejnách s parfumérií samotné. Čekával raději venku. Jednou na zájezdu do Vídně zanechal svoji druhou ženu hodinu uvnitř nákupního střediska a na protest strávil stejnou dobu v prodejně s erotickými pomůckami a patřičnou literaturou. Za to jej "někdo spravedlivý“ odsoudil podle pravidla Odříkaného chleba největší kus!
Devítihodinová pracovní doba má půlhodinovou pracovní přestávku. A do té je třeba umístit čas oběda. Akční rádius je malý. Na konci přestávky jej očekává paní vedoucí se stopkami. I když v poslední době neprovází pozdější příchod slovním doprovodem, ale jen povytažením obočí, je třeba se opoždění raději vyvarovat. Po celou tu dobu řeší hlídač technologický postup občerstvení.
První variantou je okénko s párkem v rohlíku, pivo Kozel v plechovce a lavička v městském parku. To se dá absolvovat za příznivého počasí. Ale i zde přestávkou obdařený důchodce narazil. Městský strážník jej upozornil, že alkoholický nápoj nelze konzumovat na veřejném prostranství, neboť takto je ohrožena mravní výchova mládeže.
Sem tak zabrousí Fanouš i do restaurace za rohem. Musí doufat, že se číšník dostaví včas k objednávce i k placení. Vše se musí odehrát za půl hodiny. Číšník se dostavil po hlasitém volání značně znechucen. Pak prohlásil: "Nevyhrál jsem nohy v loterii!“ Loudavě obsloužil hosta. Na výzvu k placení nereagoval. V časové tísni se v prázdné restauraci Fanouš oblékl a jal se odcházet. Cestou míjel výčepní pult, rovněž osiřelý. Liduprázdno. Otevřené dveře u východu. Stačilo prostě odejít a pak se alespoň půl roku do restaurace nevracet. Host neodešel a hlasitým voláním přivolal výčepního. .."Osmdesát devět korun,“ zarecitoval výčepní. "Ale já jsem měl ještě pivo!“, přiznal se odcházející. Venku si uvědomil, že nezbohatne.
Jednoho dne paní vedoucí zavolala personál a pravila: "Mám právo kontroval všechny zaměstnance, zdali nepoužili alkoholický nápoj. To platí i pro vás, pane Hovorko!“ Prý je ji známo, že při obědě popíjí pivo. Touto epizodou se možnost občerstvení ještě zúžila.
Pro příště sedával o přestávce hlídač v suterénu obchodního domu. Krásný výhled na ulici a na talířku dva chlebíčky, jedna kremrole a sklenice kofoly. Když je něco po desáté, omrzí se i kaviár.
Nejednou se v příční ulici objevilo bistro moderního typu. Rostou jako houby po dešti. Uvnitř se pohybují uniformované krasavice v jednotných úborech se stínítky nad čelem. Za stolky sedávají mladí lidé a velice zručně konzumují hranolky a pokrmy v tomto životním prostoru zcela neobvyklé. Jednoho dne zabrousil do tohoto prostředí i hlídač Fanouš Hovorka.
U pultu jej uvítala zářivá krasavice thymolinovým úsměvem. Host ukázal prstem na barevnou fotografii bagety. Slečna přinesla ovšem prázdný polotovar a začala se dotazovat, čím jej má naplnit. Běžný host ukazuje na vystavené ingredience, které mizí v housce. Důchodce ponechal vše osudu a ukazoval po paměti. Housky si vzal jenom polovinu za sto padesát korun! Nadále nebyl schopen obsloužit automat na tekutiny.
Trn z paty mu odstranil šestiletý klouček. "Sem nikdy více!“ To šeptal prchající důchodce. A připadal si jako kdysi Pantáta Bezoušek, zasažen civilizací v Praze devatenáctého století!
