Uběhlo pár dní a očekávání se stalo skutečností. Ženu a syna přivezl švagr ve fungl novém Spartaku, na který dostal přednostně poukaz, protože pracoval v dolech na Ostravsku. V kufru se dusily tři ještě živé slepice, které poslala babička jako základ budoucího chovu a dvanáct týdenních káčat, která se měla čile k světu. "Ahoj. Sele se mi tam už nevešlo, musíš si je pořídit sám," omlouval se švagr.
Žena ihned zahájila inspekci mé více než týdenní činnosti při vylepšovaní rodinného hnízda. A tak se s ní můžete projít po tom našem budoucím království. Chodba, vlevo dveře do sklepa a o kousek dál do ložnice. V ní stále jen ta moje pročůraná matrace. Vpravo záchodek jak dlaň, dveře do kuchyně a z ní pak do koupelny. A obývák. V něm dvě vypůjčené železné postele ustlané pražským povlečením a duchnami. Všechno vypulírované a zívající prázdnotou.
Dvorek, na něm šopa na uhlí a dřevo, kurník, chlívek, hnojišťátko a deset arů půdy, na které bude zahrádka. Všechno za drátěným plotem.
"Snaha byla," uznala, "zasloužíš si odměnu." Hned mně bylo jasné jakou. Se švagrem jsme zaskočili k sousedovi s demižonem na víno, trochu poklábosili a pak už jen zamávali z okénka Spartaku. A tak jsme byli zas všichni tři pohromadě.
Slepice už rozhrabávaly trávník na dvorku, prohlížely si kurník a kdákaly, že nemají kohouta. Měly pravdu, ale pokud by neměl vliv na počet snesených vajíček, byl by to darmožrout.
Kačenky se proplétaly mezi plevelem budoucí zahrádky, a když jsem je pochytal, abych je zavřel do chlívku a nakrmil, bylo jich už jenom devět. Tři zmizely a nebylo po nich ani památky. Ve snaze odhalit příčinu jejich zmizení jsem obhlížel oblohu, abych zjistil, který okřídlený dravec mně připravil o část majetku, ale marně. Příčina byla jiná. Když jsem ze zvědavosti za dva dny zvedl víko žumpy, plavaly nožkama nahoru. Spadly dovnitř větracím otvorerm. Nemuselo se to stát, kdyby babička poslala kačeny trochu větší.
V následujících dnech šlo všechno ráz na ráz a jako z partesu. A partes, ten má moje žena dodnes. Je to ústřižek papíru a na něm pěkně pod sebou všechno, co se má zařídit.
Ve spořitelně jsme přivedli spořitelní knížku na mizinu a navštívili několik obchodů. A tak bylo čím doplnit kredenc, vylepšit okna sněhobílými záclonami, opravit nejzákladnější vybavení domácnosti a nezapomněli jsme ani na běžné potraviny. Jiné ostatně nebyly. Zlatý hřeb nákupního programu se konal v prodejně nábytku, kde jsme za deset tisíc nakoupili sektorový obývák, který se sestavoval z libovolného počtu skříněk a dalšího zařízení. Na televizor nezbylo. Oravan byl za dva měsíční platy, a tak na něj došlo až na podzim 1963, zrovna když zavraždili Keneddyho.
Hnízdečko bylo pěkně vystlané, žena nastoupila jako vedoucí jeslí a já praktikoval na karlovském hospodářství statku. Na zahrádce jsem zlomil první topůrko na rýči. Žádný problém, v dílnách statku byl šikovný stolář a topůrka hobloval z topolového dřeva. Blížil se podzim a s ním i nové zážitky, noví kamarádi, známí a bohužel i povolávací rozkaz na vojenskou prezenční službu, kterou jsem měl v délce šesti měsíců absolvovat. Kdy a kde jsem nevěděl a o to víc jsem se snažil, aby rodina byla v mé budoucí nepřítomnosti jako v bavlnce.
