Kámen mudrců (latinsky „lapis philosophorum“) je jedno z největších mysteriózních tajemství středověké alchymie. Především proto, že slovo kámen je naprosto zavádějící pro svou pouhou obraznost takového označení.
Hlavním poznatkem v této oblasti, jehož základy je ovšem obtížné datovat, je objev existence základní podstaty všeho vesmíru, která byla nazvána „Matéria Prima“.
Co o tom říká Wikipedie:
„Materia prima – pralátka, z níž může změnou formy vzniknout nekonečná řada těl. Je nazývána semenem, chaosem, univerzální substancí. Není ji snadné v přírodě nalézt, ačkoliv je obsažena ve všech substancích. Je jakýmsi chemickým invariantem, při jehož prozkoumávání bylo shromážděno mnoho chemicko-technologických poznatků. Materia prima je výchozí látkou Velkého díla, jehož vyjádření spočívá v tezi, že vše je v jednom. Protože alchymista není zásluhou své nedokonalosti schopen pracovat s materii prima, volí jiné výchozí látky.“
Až nedávné poznatky současné vědy nám zpřístupňují tajemství této pralátky. Sice i velké omyly alchymistů, ale už jenom odhalení existence pralátky pouhým pozorováním chování hmoty i nehmoty, je obdivuhodným poznatkem své doby. Pohled na alchymisty jako na pouhé šejdíře či bláznivé staříky, dostává hodně na frak. Omyly, kterých se dopouštěli alchymisté, bohužel přetrvávají dodnes. A navzdory současným vědeckým poznatkům jsou stále brzdou pokroku nejen ve vědě, ale i ve všeobecném vnímání světa.
Ten omyl spočívá v tom, že sice byla objevena pralátka, tedy substance, která ještě nemá žádné konkrétní vlastnosti, ale pokoušet se měnit její vlastnosti fyzikálními postupy je neuskutečnitelné. Její vaření, žíhání, tavení a odpařování je stejně bláhové jako převážení zvuku hromu do sousední vesnice na žebřiňáku. To, co má cenu jako objev, je fakt, že existuje něco, z čeho se skládá každý prvek. Logicky usoudili, že změnou vlastností částic pralátky vytvoří z jednoho prvku jiný. Teoreticky tedy lze zlato vytvořit třeba i z jitrnice. Také naopak. Ale kdo by vyráběl jitrnice transmutací zlata, že? Také tedy připadá logické, že se snažili s transmutací co nejjednodušší, tedy látek, které jim připadaly podobné. Také proto experimenty nezačínaly jako zlato-jitrnice, ale většinou například rtuť-stříbro.
Dalším posunem byl objev toho, že myšlenka má vliv na hmotu. To, že myšlenka může být také tvořena prahmotou, byla příliš odvážná, aby někomu tehdy přišla na mysl. Když si uvědomíme, jakou našemu mozku dá práci i v dnešní době toto akceptovat, snadno to lze pochopit. Ale že myšlenka a hmota mají na sebe vazbu, o tom nepochybovali. Proto také od té doby lze vystopovat různé vazby mezi alchymií a čarodějnictvím. A to až do stádia vzájemného zaměňování.
Nyní však již ke kameni mudrců. Tenkrát se počítalo s tím, že vlastnosti veškerých látek určují v nich obsažené vlastnosti dle svého poměru, pojmenované podle čtyř živlů. Oheň, země, voda, vzduch. Oheň je suchý a horký, země studená a suchá, voda studená a mokrá a vzduch horký a vlhký. Už u Aristotela je prvopočátek uvažování o další vlastnosti látek. Ten ji nazval „quinta essentia“, později se říkalo „kvintesence“. Dalo by se říci pátý živel, duševní, myšlenkové vlastnosti látek – „ether“.
Kámen mudrců je esencí alchymistických poznatků v této oblasti. Tedy v doslovném překladu „kámen myslícího člověka“. Jakási prvotní hmota, materia prima, která teprve přidáním pátého živlu, „etheru“, se stane požadovanou látkou. Protože, pokud máme vlastnosti všech, teď už pěti živlů, lze vytvořit cokoliv, o co usilujete. Zlato, elixír věčného mládí, anebo lék na jakoukoliv nemoc.
Dostali jsme se do bodu, kdy musíme končit. Zde totiž skončili i staří alchymisté a na stovky let celé lidstvo. Ačkoliv oni se myšlenkově teoreticky velmi blížili uvažování současných vědců, jejich poznatky mohly vycházet pouze z praktického pozorování jevů. Až dnes je možné zkoumat zákonitosti kvantové mechaniky laboratorně. Tím se sice hodně mění pohled na kámen mudrců, ale i tak opět musíme obdivovat už vůbec samotný objev jeho existence.
Co je tedy podstatou onoho kamene mudrců? Velmi zjednodušeně řečeno, je to látka, která ještě nemá žádné vlastnosti a může být čímkoliv. Středověcí alchymisté se pochopitelně snažili vytvořit něco, v dané době maximálně ceněného.
Pokusím se vysvětlit, jak je zkoumání těchto elementárních částic zoufale obtížné i se současnými vědeckými znalostmi a přístrojovými možnostmi.
Elementární částice, jak jsem již uvedl, je naprosto bez jakýchkoliv fyzikálních vlastností, bez měřitelné hmotnosti, a tedy nezávislá na čase, prostoru atd. Až teprve s vazbami a interakcí s jinými částicemi získává. Asi tak, jako voda je v chladném prostředí pevná a v horkém plynná, tak částice v hmotném prostředí je součástí atomů a v nehmotném může být třeba součástí myšlenky. Vědecké bádání je ve fázi zkoumání částic, obsažených v atomech. Je vypracován princip, jak za účelem zkoumání "vyrazit" jednu částici z atomu ven. Problém je, že z atomu vyletí jak splašená, a to přímo rychlostí skoro světla. To se pak těžko zkoumá. Ale když se atom rozeběhne stejnou rychlostí a pak tato částice vyrazí proti pohybu atomu, tedy když se od rychlosti částice odečte rychlost atomu, dostaneme teoreticky rychlost nulovou. Proto ten miliardový projekt výstavby cyklonového urychlovače částic.
Cyklonový je proto, že je potřeba dlouhá dráha na to, aby atomy dosáhly takových rychlostí. Ani hodně dlouhá dráha na to nestačí. Vědci tedy vypracovali způsob, jak dráhu zakřivit do oblouku, a uzavřeli ji do mnohakilometrového podzemního uzavřeného kruhu, a tím dosažení rychlosti není omezeno délkou dráhy.
Dalším problémem zkoumání částice je k tomu poskytnutý čas. Jak už bylo řečeno, vlastnosti částic jako hmoty jsou dané vazbami na atom. Po opuštění atomu je ztrácí během několika milisekund a pak už není co zkoumat.
Když jsem popsal současnou situaci v tomto oboru, tak pochopíme, proč výzkumy alchymistů uvízly ve středověku na mrtvém bodě. Ale jak už jsem uvedl, mnohé teoretické poznatky, zapsané v alchymistických knihách, až ve světle výsledků výzkumů současných můžeme pochopit, ocenit a obdivovat.
