Původně to měla být fotografická procházka už skoro jarní Prahou s lektorem. Ale jakoby si sklerotický únor zrovna vzpomněl, že je jedním ze tří zimních měsíců a musí splnit svou povinnost.
Tak jsme se od železničního mostu brouzdali s prokřehlými konečky prstů po chodníku polomokrou břečkou, vdechovali vlhký, studený vzduch, okořeněný výfukovými plyny, které dovedou zpříjemnit činnost našeho dýchacího ústrojí hlavně v tomhle počasí. Obyčejně se klasickému panoramatu Prahy vyhýbám, ale když už jednou napadl ten sníh, a když už jsem tu, tak pár fotek neuškodí.
Karlův most mě ale dodělal. Turistický mejdan sýrových úsměvů do fotoaparátů na tyčích. Žádná mystika, žádná romantika. Kdybych tahle místa neznala z doby mého rozpuku, asi by mě to tak nebralo. Jen tak ťuknu – Malostranská kavárna uprostřed náměstí, hospody se svými štamgasty, vinárny se slanými mandlemi a chladivým vínem ve skleněných džbáncích, pak procházky směrem k Vltavě kolem bochánkové vůně, která utíkala ze známé pekárny v Mostecké ulici. Na mostě pár východoněmeckých turistů a sochy.
Ale nechtěla bych vyvolat dojem, že smutním po starých časech, po oprýskaných omítkách neudržovaných domů. Spíš se mi zastesklo po mládí, po čistých i naivních představách o životě, po bezstarostnosti, nadějných láskách a zklamáních.
A ještě na tohle téma trochu letní poezie z doby asi tak před necelými padesáti lety (zde).
