Do kufru, tam se toho vleze. A vlezla se tam i část mé vojenské služby a po pravdě, jedna z nejzajímavějších. Konečně posoudíte sami.
Kdo si dnes ještě vzpomene, že jeho otec, dědeček nebo pradědeček odcházel na vojenské cvičení s dřevěným kufrem, ve kterém měl všechny své osobní věci. Doma jsme takový kufr před válkou měli a vzpomínám, že s ním šel otec na mobilizaci v září 1938, ale kde se u nás vzal, nevím. Možná je fasovali branci při nástupu na vojnu a mohli si je po skončení služby odnést domů, nebo si je pořídili sami. Všechny byly /a dodnes jsou/ navlas stejné.
Já ovšem samozřejmě takový kufr ssebou na vojnu netáhl a místo něj jsem měl na světnici psací stůl, kde v šuplících bylo vše, co jsem k velení potřeboval: příručky, tiskopisy, žádanky a pod. Po večerech jsem seděl a nasával vědomostí, abych před ostatními veliteli čet nevypadal jako blbec.
Také jsem se dověděl, že budu přednášet politické školení mužstva na různá témata, třeba "Se Sovětským svazem na věčné časy"," Armáda lidu a pro lid", "Voják na stráži míru" atd.
Pokud se týká odbornosti, hrabal jsem se v normách, které stanovovaly po kolika kilometrech je nutno dávat vozidla do střední nebo generální opravy. Několik jich z mé čety na opravě bylo a zaujala mně skutečnost, že vozidlo po opravě se musí znovu "zajet", dokonce bylo stanoveno kolik kilometrů. Pokud si dobře vzpomínám, třeba u T 603 to bylo 1500 km.
Jak jsem brzy zjistil, o tomto nařízení věděli všichni, od obyčejného vojína, přes velitele čet, velitele roty až po velitele praporu. Důstojníci na sekretariátu ministra a na generálním štábu to neměli zapotřebí. Napsali si žádanku, dispečer jim přidělil auto s řidičem a převoz na chalupu nebo chatu byl v kapse. Vojíni - řidiči měli mnohdy své zákazníky v hrsti a nebylo se čemu divit, že byli vesměs pod jejich ochranou. Říkali o sobě, že to mají "v kufru". Vyskytly se ovšem i případy, kdy to poněkud přehnali, když sebou na chaty vozili parohy, které s radostí nasazovali prostřednictvím manželek jejich manželům. To pak zpravidla místo volantu drželi do konce vojny koště a kbelík s vodou.
Vyjímečným případem byl vojín Trnka, o kterém už byla zmínka v jednom z minulých blogů. Skoro jsem jej neznal, spal a stravoval se kdovíkde a sloužil do roztrhání těla náčelníkovi sekretariátu ministra Šejnovi. Tento zemědělský dělník, politruk, poslanec Národního shromáždění, náčelník sekretariátu ministra obrany, chráněnec prezidenta Novotného, sukničkář, politické eso, podvodník, generál, dezertér, exulant a pozdější pracovník americké CIA v této době seděl pevně v sedle a zplétal intriky, černé obchody, ututlával své milostné aféry a tak jeho osobní šofér, který s ním sdílel jeho neskutečně pestrý život, jej měl prakticky v hrsti. A proto byl nedotknutelný. Stalo se někdy v polovině roku 1963, že naboural na Václaváku přímo do stojícího taxikáře a jeho auto bylo nepojízdné. Během pár minut bylo na místě komando z kasáren na Náměstí republiky, místo nehody obstoupilo, vyšetřovatelům SNB zamezilo k přístupu a nám na rotu zavolali, abychom nabouranou Volhu odtáhli. Když jsem přijel na místo, vojín Trnka už zmizel i s celým komandem, velitel roty mně pak sdělil, abych auto poslal do opravy a o víc se nestaral.
S generálem Šejnou jsem se setkal pouze jednou v životě, když jsem byl na kontrole přípravy přehlídkového vozu Čajka před májovou vojenskou přehlídkou na Letné. Nemluvil jsem s ním, ale zaujal mně svou rozhodností a smyslem pro humor a improvizaci. Jeho život i osud byl natolik zajímavý, že všem doporučuji, aby vložili do vyhledávače jméno generál Šejna a z mnoha odkazů se doví okolnosti a příběhy hodné akčního filmu.
Prostý vojín chtěl zajíždět auto po opravě proto, aby se mohl blejsknout před svoji dívkou, případně ji povozit. Kolegové velitelé čet si uvědomili, že tato auta jsou soustředěna především v mé četě a začali mně brát na vědomí. Později jsme spolu "zajížděli" na večeře třeba do Karlových Varů nebo Teplic a dělali hogo fogo. Velitel roty a politruk využívali nabízející se svezení k různým avantýrám a pojížďkám po Praze, veliteli praporu jsme vozili dost často manželku s dětmi na chalupu k Liberci. Všechno šlo jako po drátku až do té chvíle, kdy došlo k nějaké mimořádné události, ke které patřila i bouračka zajížděného auta. Rozjelo se vyšetřování, tresty, nová nařízení a s jízdami byl šmitec. Po měsíci se opět začalo blýskat na lepší časy a za pět týdnů bylo zas všechno ve starých kolejích. A všichni jsme byli "v kufru."
