Na zahradě mezi stromy,
vykvetlla tam jediná a krásně voní.
Je mladá, křehká, jemně fialová,
štíhlá, hrdá, vyzývavá...
a přesto tam roste sama.
Orosená v plné kráse, kouzelná je,
na sluníčku vyhřívá se.
Něžnými dotyky vánku pohnula se, zachvěla.
MAGNÓLIE královna.
Když se večer soumrak sklání,
slunce chystá se jít spát,
vyplouvá stříbrný půlměsíc,
svým třpytem chce kvítky rozesmát.
Únavou stovky květů
k sobě hlavy kloní,
v závanu větru se něžně objímají
a ke spánku uléhají, již nevoní.
Temným závojem je přikryla
čarokrásná MAGNÓLIE královna.
