Před polednem a po mém obědě jsem opouštěl pracoviště. Vědci se tu také umí hádat, ne však do krve!
Ve vrátnici byl nebývalý frmol. Nákladní auto stálo před spuštěnou závorou a chtělo vyjet ven. Vrátný měl ale telefonickou hlášku a nechtěl ho nechat odejet. Jiní křičeli: závoru nahoru, další závoru dolů. Vše se opakovalo, závora několikrát vzlétala, ba i padala. Nebylo moudré řešení!
V tu chvíli se ozvalo kvílení policejní sirény a úderný policejní vůz zastavil před naší vrátnicí. Vystoupil policista s policistkou. Ta se významně hladila po pouzdru pistole.
Policista začal výslechem kolemstojících. Vrátný mluvil moc hlasitě, tak ho policista okřikl: neřvete na mě, nejsme na pavlači“! Tu policii si přivolal přespolní řidič (asi ještě nenaobědvaný). Musel se jim legitimovat, vrátný také. Oba byli policejně zapsáni.
Porozuměl jsem tomu tak, že šofér měl předat zboží do mrazícího boxu jednoho ústavu, to však neudělal, složil ho před TV kameru a odjížděl si jinam. Asi laborantka ho hned telefonicky udala do vrátnice s přáním, nevypustit ho z objektu. Byla z domova zvyklá seřvávat děti i manžela; donucovat je k dokončení jakýchkoliv úkonů! Tenhle řidič ji ale na slovo neposlechl. Dotklo se to asi její autority.
Policista se k tomuto problému nechtěl vyjádřit, má prý úplně jinou kvalifikaci!
Po málo minutách výslechu si fízlice přestala hladit pistolku a celá policejní hlídka v poklidu odjela.
Takovéhle a podobné příběhy zažívám skoro každý den. Nikdo mi je ale nechce věřit, ani spolupracovníci!
Tentokrát mám ale dva korunované svědky, z našeho pracoviště. Běželi si kolem tohoto incidentu vylepšovat zdraví během, ve vedlejším roští parku. Snad mi ta svědectví zítra nepopřou?
