Musel jsem se rozloučit s jásotem oslav. Vstoupil jsem do reality, mezi „naplaveniny“ města Prahy. Tak tu říkáme vesnickým kolonistům. Jsou úplně jiní, než bylo to původní pražské obyvatelstvo, poznají se hned na první pohled.
Město je teď jimi přelidněné, původní Pražané už vymřeli na chudobu minulého režimu (hlavně v tehdejší Praze).
Rozdrcená auta kolem mé trasy návratu už nepopisuji, je to málo zajímavé.
Dojel jsem na stanici „Slinták“ (dle I.P. Pavlova a jeho slintajících psů). Náhle za mnou zařinčely čtyři samopaly. Policista a vojáci obkročili podivnou „naplaveninu“, muže. Musel jim hned ukázat občanku, telefonicky si ověřili jeho totožnost. Nebyl hledán Interpolem, tak ho tiše a zdvořile propustili, bez použití bodných a palných zbraní.
Ve stanici bylo nějak moc čekajících lidí. „Naplaveniňák“ vedle mne stojící se sám se mnou začal bavit. Měl velmi masité pysky, jen trochu prskal sliny, docela dobře artikuloval. Přiznal se, že on pochází z 20-tisícového města Jičína. Tam prý mají stanné právo už po západu slunce! Nikam se už hromadnou dopravou nedostanou, do kina ani do divadla. Autobusy a vlaky prý jezdí jenom třikrát denně, potmě už nejezdí nic!
Prý si současné obyvatelstvo našeho města na městskou dopravu moc stěžuje, oni tam musí chodit všude pěšky a vůbec nereptají! Máme tu prý veliké pohodlí!
Přiběhla k nám ženská, že prý tramvaj dlouho nepojede, o stanici níže prý klukovi přejela obě nohy. Zdvihá ji autojeřáb!
Pokračoval jsem metrem, ten den pod něj neskočil sebevrah!
Dojel jsem před náš činžák. Okrašloval ho jednonohý „naplaveniňák“. Usedl na lavičku, odpojil si protézu a odstavil ji mezi chodce na chodníku. Museli ji obskakovat.
Zalezl jsem do našeho činžáku a dobře zabouchl domovní dveře. Nenastal ale klid. V přízemí číhal vesnický „naplaveniňák“ s očima zarudlýma vztekem. Asi ho rozběsnila manželka tím, že přišla první složenka na mnohatisícikorunové nájemné. V polích asi platili jen dvě stovky. Napadl mě tím, že jsem mu v noci moc dupal po podlaze, na jeho strop. Vrátit vesničanovi myšlení je i pro mne těžké a zdlouhavé. Nakonec jsem se ho zeptal, ve kterém patře to on bydlí? Prý v přízemí. Odsekl jsem, že já až v pátém. Nepochopil to, nevěřil, že v Praze jsou i vícepatrové domy!
Při přijíždění do našeho patra se z něj ozýval hořký ženský pláč. Sousedka, také „naplavenina“, mi sdělila, že si večer před malováním bytu vystěhovala na společnou chodbu ledničku. Ta jí byla do rána ukradena!
Dobře jsem zamkl byt zevnitř a pozoroval rejdy policistů, saniťáků a hasičů, jenom z té výšky!
Co si to ve vesnických putykách o současné Praze asi povídají? Je to pro ně snad vysněný Řím? Nakonec asi jenom nafoukané bláboly.
Asi už to tu s těmi „naplaveninami“ dožiji, za pár měsíců bude Praha stejně jenom jejich!
