Ve škole jsem v roli pedagoga strávila 37 roků, a kdybych připočítala dobu svého vzdělávání, počet školních let by ještě dost narostl. Snad tedy proto mé vzpomínky patří často, nebo dokonce nejčastěji, právě škole.
Kdo pracoval ve školství, případně měl v rodině nějakého pedagoga, ví, že pro každý školní předmět byly (a stále jsou) platné osnovy, z nich je pak sestaven tematický plán s počtem hodin k danému tématu. Podle plánu si učitel vypracoval přípravy na každou z vyučovacích hodin. Na základě vůle ředitele byly písemné přípravy jakýmsi postupem, podle kterého měla hodina probíhat. Někdy stačilo napsat osnovu z 5-6 bodů, ale někteří z učitelů byli schopni napsat téměř slohovou práci. Rozhodně však touto osnovou nebyla zdaleka splněna celá příprava na vyučování, k té se samozřejmě počítala příprava pokusů, pomůcek, materiálu, hudebních nahrávek... a po vyučování následovalo ještě opravování písemných úkolů žáků.
První asi dva roky jsem si přípravy - v podobě té osnovy - pravidelně psala, poté jsem je už z předchozích začala opisovat (osnovy ani tématické plány se neměnily), až jsem ve snaze šetřit čas i sešity použila plány z minulého roku. Tehdy jsem učila asi 3.- 4. rokem, což mi dávalo značnou dávku "profesionální odvahy", navíc na přípravě pomůcek jsem si vždy dávala záležet.
Tehdy se se mnou náš ředitel rozdělil o hodiny mých technických prací, k čemuž měl jako ředitel při výběru předmětů právo. V dílně jsme se tedy během týdne ve vyučování střídali.
Brzy se pan ředitel objevil v mé hodině na hospitaci. Už si dávno nepamatuji, co jsme tehdy probírali z teorie, ani jakým výrobkem jsme se právě zabývali. Vím jen, že si ředitel hned na začátku hodiny vzal můj sešit s přípravami, který začal velmi pečlivě prohlížet.
Po vyučování zhodnotil hodinu, při níž se zřejmě nic mimořádného neudálo, až nakonec přece jen padly výtky:..."jak to, že máte loňské přípravy?...Budete si psát nové přípravy, máte snad jiné žáky než loni..." Vybavilo se mi jen rčení: Mluviti stříbro, mlčeti zlato, a tak jsem tedy raději mlčela. Přece se nebudu ohrazovat tím, že každá hodina vyžaduje velkou dávku improvizace přímo na místě. Že kdyby mi třeba Pepík přišel říci, že ztratil sešit a nemá do čeho psát, nebo si Anička zadřela do prstu třísku - pak se hodina v tu chvíli začne ubírat úplně jiným směrem, než mi káže příprava v sešitě.
Zanedlouho jsem si ve volné hodině šla připravit do dílny potřeby pro další vyučování. Na stolku ležel zapomenutý sešit s přípravami pana ředitele. Listovat v sešitě bych považovala za nedůstojné, ale letmo jsem se podívala na vrchní dvě rozevřené stránky. K poznání skutečnosti mi to stačilo. Zápisy byly opravdu trochu podrobnější než ty moje, byly pečlivě opatřeny datem - den, měsíc i rok. Nemohla jsem ale nějak uvěřit svým očím! V době, kdy je můj nadřízený psal, jsem byla totiž ještě žákyně školou povinná a o učitelské dráze jsem tehdy patrně vůbec neuvažovala...
Takže přece jen: Když dva dělají totéž - mohou být výsledky úplně odlišné!
(Termín soutěže o plánech jsem sice zmeškala, ale to pro mne není vůbec důležité, budu jen ráda, když moje "mimosoutěžní" vyprávění alespoň někoho zaujme).
