Šibřinky! Holky, v Mladoticích jsou dnes šibřinky, jde se táááncovááát, halekal Petr, vedoucí čtvrtého oddílu na celý pionýrský tábor. Byl to tábor dětí z dětského domova v krásném prostředí u řeky Střely. Vedoucími oddílů byli studenti pedagogické fakulty, a v dětském domově se tak v pohodě vystřídaly dovolené vychovatelů.
Šibřinky? Co to je šibřinky? Ptala se vedoucí třetího oddílu Věra. Tancovačka, Věruško, bude dostatek chleba v naší socialistický vlasti, víš? A my si dáme pivíčko, taneček tělo na tělíčko, pusinku na líčko...! Tak, holky, ať vám to všechno chrápe a ve 21:30, maximálně ve 22, je sraz za jídelnou. Neblázněte, nemůžeme to tady opustit všichni, řekla jsem docela rázně, až jsem se zastyděla. Jsou tu kuchty, nééé? Ty to vohlídají. Honzo, ty máš dnes noční kontrolu, kdo ji udělá? Ty! Jsi... taková...zodpovědná... nula!
Sedla jsem si na poleno u ohniště a poslouchala, jak se vzdalují hlasy kolegů, až úplně ztichly v zátočině za lesem. Byla teplá, tichá, temná noc. Za řekou se ozval sýček, zároveň s rychlými kroky od cesty. Věrka se vrátila, zůstala se mnou. Vydržely jsme u ohýnku přes půlnoc, pak jsme vzaly baterku a šly pomalu mezi stany. Gl, gl, gl, bl, bl...co to je za zvuky? Je to tady blízko. Prosvítila jsem šajnovkou okolní keře. Zase bláá, gl, gl...hlas jako z hluboké studny. Stály jsme nehnutě, držely se za ruce a naslouchaly. Hlas se změnil v huhlání, chrčení , bublání.
Je to ve stanu, asi tady. Posvítily jsme do třetího stanu. V nohách spacího pytle se zmítalo tělíčko malého Martínka. Byl zaklesnutý v šíři pytle. Dusí se, musíme ho vytáhnout. Nejde to, tělíčko je napružené a pytel má zip jen do půlky. Roztrhneme ho. Zaber! Nejde to, pevná látka jak celta. Jdi pro zdravotnici. Ne, nemáme čas. Tahej za prostěradlovou vložku. Trhá se, to je dobře. Drž pytel, budu tahat. Klekni si na ten konec, drž! Povedlo se. Vložku jsme roztrhaly na cáry a Martínka vytáhly ze stanu ven. Dusil se, byl zpocený, pozvracený, zvratky měl v nose, v uších ve vlasech, všude. Stále se dávil. Zvedly jsme ho za nohy a dostal pár pěkných ran do zad. Kuckal, z úst mu visely hleny, při nádechu se vracely, znovu se dusil. Roztrhaným prostěradlem jsme je namotávaly a vytahovaly z pusy i z nosu. Konečně začal plakat. Odnesly jsme ho do jídelny a vzbudily zdravotnici. Tu noc jsme neusnuly.
Ráno nás obě zdravotní sestra obejmula a řekla, že jsme ho zachránily. Měl potrhané žilky v očích, vážně se dusil a v péči ho už měli v plzeňské nemocnici. Tak nevím, byla to moje prozřetelnost nebo Martínkův Anděl strážný? Jedno vím však s určitostí. Čert nikdy nespí!
(Věnováno p. Nekvasilovi)
