Opět jsem se služebně musel vypravit do Spolany Neratovice. Chemička ale musela nedávno zbankrotovat! Autobusové spojení bylo změněno a kvůli krachu továrny zrušeno.
Netušil jsem to, a tak jsem tam vyjel jako vloni. Na autobusovém nádraží Holešovice mě uvítala travou zarostlá stanice, s košovými odpadky v té trávě. Sešlá tabule s jízdním řádem měla nápis – linka zrušena, volejte Ropid a jeho číslo. Sdělili mi, že autobus pojede za 45 minut ze stanice metra Ládví. Dalo se k němu dojet tramvají. Opravdu jel, byl poloprázdný, cestující byly penzistky se dvěma francouzskými holemi a školní děti.
V moderních Neratovicích, v dopoledních hodinách teď posedávají na lavičkách nezaměstnaní pracující. Dříve je velmi dobře živila kvetoucí Spolana. Dětí po městě pobíhá ale dost…, asi jsou tu večery dlouhé?
K chemičce se muselo dojít pěšky. Nesmí se u ní kouřit, ba ani 50 metrů před III. vrátnicí! Vrátná by dostala hodinovou výpověď!
Vyřídil jsem vše před vrátnicí a auto mě odvezlo do neratovického centra. Odtud jezdí autobus do Prahy, často a bezproblémově.
Autobusák byl hovorný, vesničan. Nabídl mi jízdenku i se vstupenkou do metra. Penzisté ji mají stejně zadarmo. Naříkal na obecní úřad, naúčtovali mu poplatek za psa, kterého chová jenom na dvorku! Hořekoval na svou nízkou mzdu; aby dosáhl aspoň platu pražské uklízečky, musí jezdit přesčasy, o sobotách a nedělích. On je však při šoférování jednou nohou v kriminále, druhou v hrobě! Uklízečka nanejvýš zlomí koště.
Tak jsem viděl a slyšel, že i jinde je chleba o dvou kůrkách.
