Vilda se opět po nějakém čase jednoho dne vypravil do Vídně, jak se říká, jen tak na skok. Cestování autem zavrhl a využil časově výhodného a pohodlného vlakového spojení do rakouské metropole. Až donedávna se domníval, že Vídeň jej již nemá čím překvapit. Ale přece jen se to znovu stalo. Jeho starý dobrý známý Vídeňák, malíř a restaurátor Karel Svárovský, dříve bydlel ve dvacátém okrese v ulici Dresdnerstrasse. Poznali se v roce 1980, kdy Vilda se ženou vyjeli do Rakouska na devizový příslib a několik dní u něj zprostředkovaně pobývali. Od té doby se vzájemně navštívili nesčetněkrát. Karel byl však již po smrti. Nutno poznamenat, že ještě za svého života plánoval, jak v jeho bytě po něm bude bydlet synovec Frantík. Nutno poznamenat proto, že to s dalším překvapením velmi úzce souviselo.
Po příjezdu na nádraží se Vilda procházel po známých ulicích, v kavárně, kterou si s Karlem kdysi oblíbili, si pochutnal na kávě a čokoládovém dortu Sacher. V jedné z hospůdek v Prateru se později zastavil vypít pivo. Také jeden z důvodů, proč nezvolil cestu autem. Když už se nacházel v Prateru, nenechal si též ujít pohled na město z výšky Vídeňského kola a jako kdysi byl vtažen do kouzelné atmosféry zábavního parku, jak ji znal už z dob dětských let. Jeho kroky dále pak směřovaly také na ulici Dresdnerstrasse, kde chtěl alespoň nahlédnout ke Karlovu domu, v němž dříve býval častým hostem.
Nepředpokládal, že by na zvonku k bytu zůstala původní jmenovka, přesto ale zíral překvapením. Na první pohled se od ostatních zvonků v řadě odlišoval, na vizitce bylo červeným písmem rukou napsáno LUSTHÖLLE, tedy něco jako jeskyně potěšení. V tu chvíli ještě netušil, co si pod tím má vlastně představit. Obešel celý domovní blok kolem rohu s lékárnou, jako vždy, když šel zaklepat na okna Karlova bytu, která byla z druhé strany v ulici Rebhanngasse. Původní okna byla předělána, navíc tam místo jednoho z nich byly nově nainstalovány dveře, na nich nápis LUSTHÖLLE a vedle jako poutač umístěna vitrína s polonahými ženami s odhalenými ňadry. Došlo mu tedy, co je to vlastně za jeskyni.
Vilda se nestačil divit. Nu což, život je změna, řekl si. I když Karel plánoval, že jeho byt bude jednou obývat synovec Frantík, majitel domu byl zřejmě jiného názoru. Zapochyboval, že by Frantík, kterého znal z vyprávění, takovou jeskyni zřídil. Po detailech ale neměl, kde zapátrat. Snad jen od domovníka by mohl nějaké informace získat. Vrátil se zpět a stisknul tlačítko zvonku k bytu domovníka. Nikdo však na zvonění nereagoval. Zkusil to opakovaně, ale se stejným výsledkem.
Bylo již po poledni a Vilda seznal, že by neškodilo dát si něco k snědku. Na protějším rohu se nabízela restaurace Dresdnerhof, kam kupodivu s Karlem nechodívali, aniž vlastně věděl proč. A to se nacházela v bezprostřední blízkosti a poskytovala útulné prostředí. Zašel tam, objednal si polední menu a pivo, po jídle ještě chvíli poseděl u kávy a pořád mu nějak nešlo do hlavy, co to vzniklo v bývalém Karlově bytě. Že by do té jeskyně potěšení nahlédl, to sám sobě kategoricky zamítl. I když zvědavost jeho mysl nahlodávala a provoz tam byl NON STOP. Raději zaplatil, vyšel ven a nastoupením do právě zastavující tramvaje opustil ulici Dresdnerstrasse, kde v domě s číslem 132 zůstala jím neprozkoumaná jeskyně, ve které bylo možno užít si s ženami něco radosti i potěšení. Před odjezdem vlaku do Břeclavi se vydal ještě jen tak naslepo do vídeňských ulic a uliček.
