Vraceli jsme se s K. z nedělní procházky městem, které právě teď žije každoročním divadelním festivalem "Divadla evropských regionů" - letos už 22. ročník. Mám ráda kulturní události podobnýho formátu a velikosti, město s nimi vždycky omládn,e a tak nějak mu to dodá lesku, větší důležitosti a "světovosti". Ale o tom nechci psát.
Bylo slunečné, sobotní odpoledne a my byli již trochu znaveni dvouhodinovým couráním a nasáváním rušné divadelní atmosféry před divadlem, na náměstí i v přilehlém parku. Tyhle části města jsou momentálně dočasným domovem i otevřenou divadelní scénou různých divadelních souborů.
Potřebovali jsme načerpat energii, zkrátka chtělo to pivko. A tak jsme si v jednom ze stánků nechali do plastového kelímku načepovat speciál s komickým jménem Muderlant, z dobrušského pivovaru, a přesunuli se urychleně do nedalekých Šimkových sadů, daleko od hlučícího davu.
Usadili jsme se s pivkem na lavičku. Ve stínu pod korunami vysokých buků jsme v klidu popíjeli a sledovali cvrkot na nedalekém rybníčku a že bylo na co koukat. Kačeny rozličných druhů, velikostí a barev se naplno věnovaly péči a výchově svých nedávno vylíhlých potomků, zatímco kačeři jen nezůčastněně podřimovali a vyhřívali se na sluníčku v bezpečné vzdálenosti od té dětské havěti.
Prostě idyla, pohoda, jazz, člověk by tam proseděl hodinu, nebýt nenadálé nehody.
Vysoko nade mnou v koruně stromů seděl holub, který se právě rozhodl, že si uleví. A to si pište, že když vás zasáhne ptačí šprk padající z výšky cca 5 metrů, rozhodně následky nepřehlédnete ani nepřeslechnete - hodně slyšitelný pleskanec a hodně velký flek!
Na mých sněhobílých kalhotech se objevil nechutný holubí šprkanec velikosti mexického dolaru, což byl signál k okamžitému přesunu domů. Neodpustila jsem si ještě do koruny stromu vyslat k tomu neviditelnému pachateli několik nepublikovatelných kleteb a vzápětí vyrazila rychlým krokem k domovu, abych stihla to nadělení odstranit z kalhot dřív, než se z toho stane skvrna tzv. zažraná.
A teď přijde to nejlepší: tahle vcelku nepříjemná událost vyvolala z mý paměti dávno zasutou příhodu, kterou jsme zažila kdysi dávno před 40 lety s mou sestrou; a ta vzpomínka mě cestou domů rozesmála a bylo hned po špatný náladě.
******
Tenkrát jsme se spolu couraly Jiráskovými sady a ségra byla v truchlivé náladě - právě jí dal kopačky její kluk. Vylévala si mi srdce, já ji utěšovala, svorně jsme nadávaly, co jsou ti chlapi za zmetky, když tu najednou PLESK a ségra měla na rameni rozplesknutý tak obrovský ptačí šprkanec, že jsem dodnes přesvědčená, že nad námi snad přelétal kondor.
Sestřina reakce na tohle nadělení byla ovšem nezapomenutelná:
"No, vidíš to ségra, vidíš to?! Už i ty ptáci na mě se.ou!"
Vzápětí jsme vyprskly smíchy, chechtaly jsme se půl hodiny jak blázni a bylo po žalu!
